Johnny Carson položil základ oblíbenosti i nočních talkshow. Jeho odkazu se musel podřídit i Donald Trump
Před 100 lety se narodil Johnny Carson, pravděpodobně největší hvězda pozdně večerních televizních talkshow. Jak se vlastně zvláštní televizní formát zrodil? A jak se z jeho moderátorů mohly stát osobnosti, s jejichž mocí a vlivem si nemůže zahrávat ani prezident USA a šéfové konglomerátu Disney?
Když se Johnny Carson 23. října 1925 narodil, nikdo si nemohl ani představit, jakým směrem se bude jeho kariéra ubírat. První televizní vysílání se v USA rozběhlo až o tři roky později, a než se televizor stal pevnou součástí domácností, uplynuly ještě celé tři dekády. Johnny během nich stihl vystudovat, odbýt si válečnou službu v US Navy a po válce započít slibnou kariéru rozhlasového reportéra. Jeho ambicí ale bylo pracovat v televizi.
Fenomén noční talkshow
Noční, respektive pozdně večerní talkshow byly fenoménem už při jeho příchodu. Kanál NBC s nimi začal experimentovat už na počátku 50. let a prvním moderátorem byl komik Jerry Lester. Ukázalo se ale, že vyplnit několik desítek minut každého večera jen vtipkováním je nad jeho síly a pořad byl po několika týdnech ukončen. Opravdovou tvář dal formátu nočních talkshow moderátor Steve Allen, který v roce 1953 začal na lokálních newyorských stanicích vysílat čtyřicetiminutový pořad Show Steva Allena. Poté, co se přesunul na celostátní kanál NBC, byl přejmenován na Tonight Show!
Allen hned během prvního dílu sebevědomě prohlásil, že „tenhle pořad tu bude navždy“. Jak se ukázalo, byla to slova doslova prorocká. On i jeho následovník Ernie Kovacs vymysleli a zavedli všechny segmenty talkshow, které se stále používají – úvodní monolog, rozhovory s celebritami, komediální skeče, hudební vystoupení, a dokonce i živou kapelu přítomnou přímo ve studiu. Po jejich odchodu se ale televizní bossové kupodivu rozhodli formát opustit a změnit ho na mix novinek ze společnosti a politiky prokládaný předfilmovanými vstupy. Rozhodnutí nebylo šťastné. Diváků ubývalo a žádný z moderátorů v křesle dlouho nevydržel. Jeden z nich – Al „Jazzbo“ Collins – uváděl večerní pořad pouze měsíc, než ho vystřídal Jack Paar, a v ústředí NBC padlo rozhodnutí vrátit se k formátu talkshow.
Příchod vlivných moderátorů
Za éry Jacka Paara se ukázalo, jak velký vliv propůjčuje moderátorovi jeho každodenní (či každonoční) přítomnost na obrazovkách amerických domácností. V roce 1960 to zjistili i dříve všemocní šéfové celostátních sítí. V únoru se Jack Paar nepohodl s jejich cenzory a 11. února neočekávaně uprostřed živého vysílání odešel ze studia. Jeho absence trvala skoro měsíc vyplněný zoufalým vyjednáváním a rostoucí nespokojeností diváků. Sedmého března se pak Paar znenadání vrátil před kamery a prohlásil: „Jak jsem říkal, než mě přerušili…“ Jeho další slova zanikla v ohlušujícím potlesku studiového obecenstva, který dolehl až k uším nejmocnějších lidí Spojených států. Jack Paar vydržel v moderátorském křesle až do roku 1962. V jeho závěrečném vystoupení zněly zdravice legend showbusinessu, hollywoodských hvězd a také Richarda Nixona a Roberta F. Kennedyho. Zdálo se, že vliv a sláva moderátorů talkshow už nemůže dále růst. Ukázalo se ale, že Paarův nástupce bude úplně jiná liga.
V rukou Johnny Carsona a jeho producentů se formát noční talkshow ustálil do podoby, která se nezměnila dodnes. Na úvod moderátor přednesl monolog složený z narážek na aktuální témata, následovaly rozhovory s hosty, hudební vystoupení a připravené skeče, během nichž se kamera vydávala mimo studio. Většina segmentů vznikla už během éry Carsonových předchůdců. On sám ale změnil způsob, jakým jsou prezentovány. Díky praxi rozhlasového reportéra byl schopen bleskurychle (a vždy vtipně) reagovat na cokoliv, co jeho hosté pronesli, i na jakékoliv dění ve studiu. Zároveň budil dojem, že každé slovo pronáší směrem k divákům. Jeho pohledy a potutelné mrkání do kamery se staly legendárními, stejně jako úderné vtípky na úkor hostů, kolegů ve studiu nebo žertovné stížnosti na scénáristy, kteří mu dodali málo vtipný materiál. Před příchodem Johnnyho Carsona byly hlavními postavami zpovídaní hosté. Carson udělal středobodem televizní diváky a ti mu pozornost vraceli nebývalou měrou.
Studio č. 1 v komplexu Burbank Studios stanice NBC se díky obrovské oblíbenosti Tonight Show stalo epicentrem americké popkultury a jeho moderátor celebritou, před kterou se museli sklánět hvězdy Hollywoodu i světové pop music. Z dnešního pohledu je těžké si představit, ke kolika lidem Carson promlouval. Na vrcholu jeho slávy si ho každý večer naladilo skoro 17 milionů Američanů, tedy trojnásobek sledovanosti všech tří dnešních hlavních večerních talkshow dohromady (současný nejpopulárnější moderátor Stephen Colbert má průměrnou sledovanost kolem 2,5 milionu diváků). (https://www.statista.com/chart/35165/us-late-night-show-ratings/). Carson navíc k takto obrovskému množství lidí promlouval celé tři dekády od 1. října 1962 do 22. května 1992. Pozvání do Tonight Show bylo během nich největší poctou, která mohla umělce či politika potkat. Carson mohl jediným slovem nastartovat celoživotní kariéru, ale také ji ukončit. Nejdůležitější pro něj zůstával vždy divák. Jakmile se mu zdálo, že host není dostatečně zajímavý, vtipný, či pohotový, neváhal ho v živém vysílání nemilosrdně potopit. Z vyhrazených šesti minut se rázem mohly stát minuty dvě, pak se Carson útrpně zahleděl do kamery a oznámil reklamní blok. Druhý den byl nešťastník předmětem výsměchu celé Ameriky. Mezi celebritami se takovému osudu přezdívalo „rozsudek smrti“. Jak se ukázalo, postihnout mohl i nejvyšší politiky.
Carson a Watergate kvintet
V době, kdy si diváci v USA mohli vybírat pouze ze tří celostátních kanálů, byl televizní obsah daleko méně polarizovaný, než je tomu dnes. I trendsetteři, jako byl Carson, museli počítat s tím, že promlouvají k širokému spektru diváků s nejrůznějšími hodnotami a politickými názory. Ve většině případů se proto jejich talkshow politice a „vážným“ tématům vyhýbaly a sám Carson kvůli tomu nejednou čelil kritice. Jeho vliv na společenské dění v USA byl přesto nepřehlédnutelný, a když se do politiky pustil, měl i zdánlivě nevinný žert obrovský dopad.
Když americkou společností otřásla v 70. létech aféra Watergate, Carson se jí dlouho vyhýbal. Komentářů se zdržel až do roku 1973, kdy Richard Nixon podruhé usedl v Bílém domě. Pak ale v úvodním monologu prohlásil: „Prezident Nixon podle jeho manželky nalezl zálibu ve hře na klavír a preluduje v Bílém domě dlouho do noci. Postřehli jste to v novinách? Prezident prý chce založit vlastní skupinu. Bude se jmenovat Watergate kvintet.“ Když aféra nabírala na obrátkách a Nixonova sekretářka Rose Mary Woodsová byla obviněna, že zničila důležité části magnetofonových nahrávek svědčících v prezidentův neprospěch, Carson přitvrdil: „Řeknu to takto. Věřili byste Mojžíšovi, kdyby se vrátil z hory jen s osmi přikázáními?“
I tak nevinné vtipy z úst Johnnyho Carsona přispěly k obratu vnímání Nixonova kabinetu. Sám moderátor sice v rozhovorech prohlašoval, že si prezidentovu rezignaci nepřeje a bojí se, že impeachment poškodí pověst USA. Jeho poznámky ale měly devastující účinek. Sociologové Brian Calfano a Lori Han v práci „Nic není vtipnější než zprávy“ (Nothing funnier than the news) spočítali, že každá narážka na prezidenta Nixona v Carsonově show způsobila pokles jeho podpory o více než jeden procentní bod. Věděl to i sám prezident. Nixon údajně prohlásil, že když na jeho konto začal vtipkovat Johnny Carson, věděl, že je všemu konec.
