Eurovize slaví kulatiny. Za 70 let se z hudební soutěže stal popkulturní fenomén i přehlídka podivností
Před několika dny skončil další ročník Velké ceny Eurovize, která letos oslavila 70 let od svého debutu. Soutěž je v mnoha ohledech zvláštní. Je zajímavé, že bizarně působila už na samém počátku a její podivnosti se s ubíhajícími léty ještě zvětšovaly. Víte například, jak zpěváci obcházeli nařízení zpívat jen v mateřském jazyce? Proč se snaží porotu i publikum šokovat? Jaké byly nejdivnější performance v historii? A proč za celou historii prorazili do mezinárodní pop music jen dva vítězové?
Eurovision Song Contest, Concours Eurovision de la chanson, neboli Velká cena Eurovize, je jedním z nejdéle vysílaných mezinárodních televizních pořadů. Na televizních obrazovkách se poprvé objevila před 70 lety, tedy v době, kdy svět vypadal úplně jinak než dnes. Pro svět médií to platí dvojnásob. Televizní vysílání bylo teprve v počátcích, přijímač byl velkou vzácností a lidé se na televizi chodili dívat většinou do kaváren nebo spolkových klubů. Mezinárodního pokrytí se nedočkaly ani tak populární události jako byly Olympijské hry. Myšlenka vysílat v takovém prostředí celoevropskou hudební soutěž byl nápad z říše sci-fi.
Duchovním otcem pořadu byl ředitel Evropské vysílací unie EBU Marcel Bezencon. Formát okopíroval od populárního pěveckého klání v italském Sanremo. Zasazoval se však o to, aby Eurovize nebyla přehlídku pop music, ale aby odrážela kulturní rozmanitost kontinentu. V pravidlech proto stanovil, že vystoupení musí reflektovat kulturní prostředí dané země a až do roku 1998 také platila povinnost zpívat pouze v národním jazyce. První kolo bylo proběhlo 24. května 1956 ve švýcarském Luganu a vyhrála ho domácí zpěvačka Lys Alyssa.
Hlasování
Jedním z největších lákadel současné Eurovize je divácké hlasování. Z počátku ale o účastnících rozhodovaly v jednotlivých zemích pouze odborné poroty, o vítězi pak soudcové televizního finále. Až v 90. letech vše změnila možnost telefonního hlasování a z poměrně standardní pěvecké soutěže se stala masově sledovaná interaktivní událost. Organizované hlasovací kampaně totiž mohly pořadím řádně zamíchat a dostat do popředí účastníka vyjadřujícího určitý názorový nebo hodnotový směr. V roce 1998 například díky hromadnému hlasování vyhrála první otevřeně transgender zpěvačka Dana International, přestože proti její účasti probíhaly v její rodné Izraeli nábožensky motivované protesty.
Diggi-loo Boom Bang-a-Bang
Velkou zvláštností Eurovize je, že coby zpěvácká soutěž probíhá víceméně odpojená od zbytku hudebního světa. Bylo to patrné hned od počátku. Populární hudba se v 50. a 60. letech sjednocovala pod vlivem nastupujícího rokenrolu. Muzikanti měli dlouhé vlasy, džíny, hráli na elektrické kytary a zpívali anglicky. V Eurovizi oproti tomu vystupovali soutěžící v krojích, pěli balady nebo předváděli upravenou verzi národního folklóru. Někteří zpěváci se pokoušeli nasměrovat své vystoupení progresivnějším směrem, naráželi ale na pravidlo zpívat pouze v mateřském jazyce. Aby ho obešli, skládali texty z nesmyslných frází, a v programu se začaly objevovat tituly jako „Diggi-loo Diggi-ley“, nebo „Boom Bang-a-Bang“.
Proč Eurovize neprodukuje hvězdy?
Jiní vystupující odsunuli hudební stránku vystoupení na druhou kolej a snažili se zaujmout hlasující diváky i porotu co nejdivnějším vizuálem. Německo reprezentoval polonahý svalovec skandující šlágr o Čingischánovi. Lucemburské sestry Sophie a Magaly si na jeviště přivedly obřího tučňáka. V roce 1997 byla zrušena povinnost nechat se doprovázet jevištním orchestrem, což soutěžícím poskytlo další volnost, a vystoupení se úplně utrhla z řetězu. Na pódiu se střídaly ruské bábušky a litevskými piráty, Ukrajina vyslala do klání transvestitní divu Verku Serdušku oblečenou v alobalu, zatímco Finsko kontrovalo děsivými deathmetalovými démony.
Nápaditá (až bizarní) vystoupení dokázala v Eurovizi bodovat. Málokterý soutěžící s nimi však prorazil do skutečných mezinárodních hitparád. Čestné výjimky jsou v podstatě jen dvě. V roce 1974 vyhrála Eurovizi ABBA s hitem Waterloo. V roce 1988 pak na pódiu debutovala tehdy zcela neznámá Celine Dion. K jejímu vítězství (v barvách Švýcarska) se pojí jedna z mnoha Eurovizních bájí a pověstí. Reprezentantka Izraele Yardena Arazi se měla před odletem na finále v Dublinu vypravit za věštkyní. Jasnovidka jí předpověděla, že soutěž vyhraje vystoupení s číslem 9. Když si deváté vystoupení vylosovala Izrael, byla si Arazi jistá vítězstvím. Na poslední chvíli ale z klání vypadl Kypr, Izraelka vystoupila jako osmá a vítězství připadlo Celine Dion s číslem 9. Tak alespoň praví často omílaná historka. Při poslechu pěveckých kvalit obou zpěvaček je poměrně jasné, že za výhrou nestála jen věštecká numerologie.
Úsilí bez odměny
Na Eurovizi je sympatické, že do ní zpěváci nenastupují s vidinou milionových výher nebo zaručených nahrávacích kontraktů. Kromě chvíle slávy na pódiu je jedinou odměnou vítězů příležitost uspořádat v jejich zemi příští rok finále. Do vystoupení přitom vystupující vkládají obrovské úsilí i peníze. V roce 2009 například ukrajinská zpěvačka Svetlana Loboda investovala do kulis v přepočtu skoro 5 milionů korun. Bance zastavila vlastní byt, aby si mohla na pódium pořídit monstrózní „Pekelný stroj“, načež skončila až dvanáctá. Ještě hůře dopadl britský zpěvák James Newman. V roce 2021 si na pódium nechal dovézt obří trumpety ovládané týmy specializovaných techniků BBC. Nejnákladnější výprava v historii soutěže mu nepomohla. Píseň naprosto propadla a dostala nula bodů.
Výkladní skříň Evropy
Eurovize začala jako pěvecká soutěž. Během 70 let se z ní stal zvláštní popkulturní fenomén na pomezí hudby, multimediálního nového cirkusu a prezentace hodnotových směrů. Kritici ji odsuzují jak přehlídku pitvořivých podivínů, což je ale omyl. Jednak má soutěž obrovskou a stabilní popularitu. Finále sleduje na obrazovkách 150 – 180 milionů diváků a videa na YouTube mají standardně miliony shlédnutí.
V neposlední řadě si také Eurovize zachovala funkci výkladní skříně kulturní a hodnotové rozmanitosti Evropy. Není náhodou, že se jakýmsi vizuálním symbolem celého podniku stal vítěz ročníku 2014 Thomas Neuwirth vystupující pod uměleckým jménem Conchita Wurst. Obraz vousaté zpěvačky ve večerní róbě použila ruská a proruská propaganda jako „důkaz“ morálního úpadku Evropy. Její vystoupení je ale přitom praktickým příkladem svobody projevu, po kterém zastánci „tradičních hodnot“ tak hlasitě volají. Fakt, že Conchitě poslaly hlasy miliony diváků, dokazuje, že otevřenost a názorová pluralita v Evropě nejsou jen vyprázdněná hesla. Její vítězství vlastně není nijak divné. Za 70 let své existence Eurovize zažila vystoupení daleko zvláštnější.
