Arabské povstání v Palestině zažehlo před 90 lety konflikt, který trvá dodnes
Před 90 lety začalo v Palestině velké arabské povstání. Bylo zaměřené proti britské správě palestinského území a přílivu židovských přistěhovalců prchajících před vzrůstajícím antisemitismem v předválečné Evropě. Povstání bylo po třech letech nepokojů brutálně potlačeno a je považováno za jeden z nejdůležitějších momentů vedoucích k dnešní situaci v Izraeli a Palestině.
Velké arabské povstání z roku 1936 je jednou z nejdůležitějších a zároveň nejméně připomínaných epizod v moderní historii Blízkého východu. Nešlo o samostatný konflikt, ale o důsledek mnoha událostí, mocenských zápasů, zákulisních dohod a porušených slibů. Zasahovaly do něj světové velmoci i malé komunity ztracené uprostřed chaosu nejsložitějších dekád 20. století.
Před Velkou válkou
Skutečný počátek konfliktu se ztrácí v pradávné biblické minulosti. V moderní době se začaly kameny na šachovnici dějin pohybovat koncem 19. století, během zrodu židovského a arabského nacionalismu. Vůdci sionistického hnutí se zasazovali o vytvoření samostatného státu v jeruzalémském samosprávném území tehdejší Osmanské říše. Oblast považovali Židé za svou pravlast, odkud je v roce 70 n.l. vyhnal římský císař Titus a překřtil ji na Syria Palestina.
Její území ale pochopitelně nebylo liduprázdné. Během dvou milénií se zde usazovala multikulturní společnost, ve které dominovali Arabové – další prastarý národ bez vlastního jednotného státu. Když do Palestiny začali na přelomu 19. a 20. století přicházet židovští přistěhovalci, skupovali zde pozemky a budovali nové domovy, Arabové to sledovali s podezřením. Na příliv nových osadníků si nakonec stěžovali až u sultána. Jelikož tehdy většina Židů přicházela z Ruska, které bylo s Osmany v nepřátelském vztahu, sultán protesty vyslyšel a další prodeje půdy cizincům zakázal.
Situaci v Palestině nadobro změnila I. světová válka. Osmanská říše v ní byla poražena a její území spadlo pod správu Francie a Velké Británie. Obě velmoci měli dohlížet na rozdělení bývalého sultanátu a vznik nových samosprávných států. Na francouzském mandátu vznikla Sýrie a Libanon. Na britském území Irák a Jordánsko. V případě Palestiny ale nastal problém.
Britské sliby
Jak se ale ukázalo, Britové za války učinili několik protichůdných slibů. Britský koloniální správce Egypta Henry McMahon se v roce 1915 sešel s vládcem Mekky Husajnem bin Alím a nabídnul mu možnost ustanovení jednotného arabského státu, za podmínky, že se Arabové přidají k boji proti Osmanům. Arabské partyzánské jednotky koordinované legendárním Lawrencem z Arábie opravdu hrály v porážce Osmanské říše velkou roli.
Po válce ale Britové začali tvrdit, že se McMahonův slib nevztahoval na území Palestiny. Podle takzvané Balfourovy deklarace z roku 1917 zde totiž měli Britové umožnit vznik židovského státu.
Důsledky nejasných a nenaplněných slibů začaly být na blízkém východě patrné velmi brzy. Zástupci Arabů a Židů sice podepsali několik dohod o soužití a spolupráci s Britským mandátem, dokumenty ale byly vzápětí zpochybňovány a palestinským Arabům bylo stále jasnější, že se vidina samostatného státu nadobro rozplývá. Na území mezitím začaly z Evropy přicházet desetitisíce nových židovských přistěhovalců. Někteří kvůli vidině návratu do své pradávné vlasti, většina ale kvůli narůstajícímu antisemitismu a hrozbě pogromů. Když se v Německu chopil moci Adolf Hitler, příliv se mnohonásobně zvýšil. V roce 1935 už v Palestině žilo skoro 400 000 Židů a tvořili takřka třetinu všeho obyvatelstva.
Palestinský rozkol
Mezi oběma národy začaly rychle vznikat konflikty – především v místech, které muslimská i židovská víra považuje za svatá. Palestinští Arabové organizovali vlny protestů a demonstrace často přerostly do násilných výpadů proti židovským osadníkům. Jelikož Britové nejevili zájem problémy ve svém mandátu řešit, založili Židé obrannou milici Haganah, kterou vzápětí začali obviňovat z šikany a násilí zase Arabové. Aby byla situace ještě komplikovanější, začal do Palestiny pronikat vliv fašistické a nacistické propagandy. Vůdcové Německa i Itálie toužili narušit vliv Britů na strategickém území Blízkého východu. O spojenectví s Araby sice příliš nestáli, doufali ale, že rozdmýcháváním antisemitismu způsobí v oblasti chaos a získají prostor pro upevnění svých postavení v Evropě.
Arabská stávka
Narůstající tlak povolil na jaře roku 1936. Na vraždu dvou židovských osadníků odpověděla milice Haganah zabitím dvou Arabů. Celou oblastí se rozlila vlna nepokojů, a Britům nezbývalo než zasáhnout. Přítomnost vojáků ale měla přesně opačný efekt. Do té doby poměrně roztříštěná arabská revolta se sjednotila pod Vysokou arabskou komisi, která 19. dubna 1936 vyhlásila v Palestině generální stávku. Arabové odmítli platit daně, bojkotovali židovské služby a výrobky a začali podnikat otevřené útoky na židovské i britské úřady. Ukončení stávky podmiňovali vůdcové zastavením židovské imigrace a převodem země pod arabskou vládu.
Stávka trvala celých 6 měsíců, během nichž nepokoje rostly a násilí bylo stále brutálnější. V říjnu se Britové pokusili situaci urovnat ustanovením speciální „Peelovy komise“, která měla příčiny konfliktu vyšetřit a rozdělit území Palestiny na dva státy. Židovský měl zabírat asi pětinu území, arabský měl pokrývat zbytek Palestiny a sdílet hranice se sousedním Jordánskem. Svatá města Jeruzalém a Betlém měly být neutrální zónou spravovanou Brity. Zatímco Židé návrh s výhradami přijali, Arabové ho rázně odmítli. Namítali, že jejich území je z velké části neúrodné a vytvoření dvou států by znamenalo stěhování skoro čtvrt milionu Arabů. Počet mrtvých na obou stranách mezitím narostl do stovek a několikaměsíční relativní příměří se začalo rozpadat.
Velké povstání
V létě roku 1937 vypuklo na území Palestiny otevřené protibritské povstání. Arabové defacto převzali moc nad jižní Palestinou a zmocnili několika strategických měst, včetně Starého města v Jeruzalémě. Prováděli sabotážní akce, přepadali důležité úřady, banky a železniční uzly. Britové zareagovali velmi rázně. Do oblasti přesunuli tanky, těžké zbraně a 20 000 vojáků podporovaných židovskými milicemi. Vysoká arabská komise byla rozpuštěna, její členové zatčeni a v mandátu bylo vyhlášeno stanné právo. Potlačování povstání provázely krutosti, mučení, popravy a bourání domů i celých městských čtvrtí. Když v roce 1939 skončilo, bylo podle odhadů 5 000 Arabů zabito, 15 000 zraněno a skoro 6 000 zatčeno. Celkově šlo o takřka desetinu celé tehdejší mužské populace Palestiny.
Dohra
Události rozdělily obyvatele Palestiny na dvě nesmiřitelné tábory. Jejich dohra rozkol ještě prohloubila. Britové byli tlačeni k rychlému řešení nadcházející válkou, a učinili proto významný ústupek ve prospěch Arabů. V takzvané Bílé knize přísně omezili počet židovských přistěhovalců, bohužel právě v době, kdy byl pro Židy útěk z Evropy otázkou holého přežití (v den jejího zveřejnění vypukl v Německu hromadný pogrom známý jako Křišťálová noc). Dokument navíc nic nevyřešil, protože ho odmítli jak Židé, tak Arabové. Budoucí první izraelský premiér David Ben Gurion o něm slavně prohlásil, že „Židé budou s Británií bojovat ve válce, jako by nebylo Bílé knihy, a zároveň budou bojovat proti Bílé knize, jako by nebyla válka.“
Pro Araby bylo naopak nepřijatelné jakékoliv řešení, které zahrnovalo kompromis s Židy či Brity. Vůdce povstání a jeruzalémský muftí Amin al-Husajní uprchl před zatčením do nacistického Německa, kde opakovaně jednal s Adolfem Hitlerem o společném boji proti Židům, bolševikům a Anglo-Saxonům. Na společný útok proti palestinským Židům naštěstí nedošlo. Arabské vyjednávání s Hitlerem bylo naopak jedním z důvodů, proč byl po válce v Palestině ustanoven samostatný stát Izrael.
