Válka na Blízkém východě blokuje dovoz hnojiv. Jak se dají nahradit?
Zatímco válečný konflikt na Ukrajině donutil EU k hledání alternativ k dovozům ropy z Ruska, staví válka na Blízkém východě Evropu před problém, jak nahradit do EU dovážená dusíkatá hnojiva a suroviny k jejich výrobě. Hnojiva přitom představují pro zemědělce významné náklady a jejich ceny a dostupnost se proto promítá v konečném důsledku do cen potravin.
Zejména v rostlinné výrobě tvoří hnojiva minimálně 10, ale i 30 procent nákladů na produkci zemědělských komodit a jejich ceny mají vliv i na ceny surovin k výrobě krmných směsí pro hospodářská zvířata. Situace na trhu hnojiv tak ovlivňuje zemědělskou produkci jako celek, snad s výjimkou ekologických zemědělců. Výzvou doby pro drtivou většinu evropských i našich zemědělců je proto hledat jiné možnosti při obohacování zemědělské půdy o látky, které hospodářské rostliny potřebují ke své výživě.
Na rozdíl od ropy mají navíc v tomto případě zemědělci, i samotná EU řadu možností, jak ze zahraničí dovážené produkty nahradit. Každá z nich má sice své limity i rizika, kombinace různých řešení by ale stávající spotřebu dusíkatých i minerálních hnojiv mohla hodně snížit, což by ve své podstatě bylo i žádoucí řešení při snižování kontaminace půdy zemědělskou chemií.
Hlavní alternativou je přitom intenzivnější využívání statkových hnojiv, která produkují hospodářská zvířata. Ta se na řadě míst v naší zemi reálně používají, problém je ale nízký počet zvířat chovaných v ČR, a tedy nedostatečná produkce statkových hnojiv. Ne všichni zemědělci statková hnojiva mají, jde ale o řešení, které je možné uplatňovat i na větších plochách polí. Statková hnojiva navíc přispívají k zadržování vody v krajině a půdu obohacují o další organické látky. Další možnost, jejíž využití je na rozhodnutí zemědělců, představuje takzvané regenerativní zemědělství a trvalý pokryv zemědělských pozemků v podobě meziplodin, které také omezují rizika sucha, přičemž i meziplodiny jsou zdrojem látek k výživě potravinářských plodin.
Spíše pro menší zemědělce a zahrádkáře je pak vhodnou náhradou za průmyslová hnojiva využití hmoty z kompostů. Zemědělských nebo obecních kompostáren je v ČR téměř tisícovka, a mohlo by se tak zdát, že by mohlo jít také o plošnou alternativu, ale produkce kompostáren v praxi není velká a v zemědělství se příliš nevyužívá. Jednu z bariér představuje i riziko v kompostech přítomných semen rostlin, která mohou způsobit následně i zaplevelení polí, byť při správné péči o komposty nejde o fatální problém. Tak či tak lze ale předpokládat, že se při pěstování některých plodin, hlavně na zahrádkách, alespoň částečně navrátí „doba kompostová“.
K náhradě hnojiv mohou přitom přispívat i bioplynové stanice: Ty mají, částečně nezaslouženě, negativní image, jednak proto, že v první fázi vzniku bioplynek se jako potrava pro ně neúměrně zvýšily v ČR plochy kukuřice, plodiny přispívající k erozi, a některé bioplynky byly původně i nepříjemně cítit. Dnes ale bioplynové stanice nepáchnou a palivem pro ně mohou být například i potravinové odpady a obecně bioodpady, což je žádoucí. Především je ale produktem bioplynek digestát, hnojivo obsahující obdobné látky jako „klasická hnojiva“, jen v menší míře. Záleží ale samozřejmě na tom, co se v bioplynce spaluje. Dodávat do půdy potřebné látky, zejména pak fosfor a dusík, lze také v podobě kalů z čistíren odpadních vod, a na úrovni EU se léta vede diskuse, zdali je možné vodárenské kaly začlenit mezi oficiální zemědělská hnojiva. Zatím tomu tak není, protože kaly obsahují i rizikové látky či zbytky léčiv, v praxi se kaly na pole v ČR při splnění příslušných limitů aplikují. Takové řešení by bylo vhodné přijmout právě i na úrovni EU. Výhodou kalů je jejich poměrně vysoká produkce, které v ČR činí zhruba 200 000 tun ročně (mimochodem, roční spotřeba dusíkatých hnojiv v naší zemi se pohybuje mírně nad hranicí 300 000 tun). Pokud se pak ještě týká EU, ta by mohla jako možnost zlevnit dusíkatá hnojiva z dovozu alespoň dočasně zrušit na ně uvalená cla, to se ale zdá být zatím neprůchodné.
Tak či tak je cest vedoucích k náhradě průmyslových hnojiv (nejen) z dovozu docela dost, přičemž společnou výhodou většiny z nich je skutečnost, že řešení a potřebné surovinové zdroje se nachází přímo na území naší země. Jde jen o to upravit některé zákony a zemědělské postupy a rozhodnout se, komu to či ono řešení co nejlépe vyhovuje.
