Průvodce pro „rapové tuláky“: Objevování pražské divočiny a periferií s Tomášem Staňkem
Jak na Nový rok, tak po celý rok, říká se. Pojmeme tedy dnešní Knižní čtvrtek jako pozvánku na výlet! Roku 2015 vyšla zpráva o nevšední studentské expedici, která během několika dní obkroužila naše hlavní město po jeho obvodu, Legenda o sídlišti. Její účastníci se při ní učili vnímat supermarket jako horskou chatu, paneláky jako velehorská panoramata a parkoviště jako louky. Přesně po deseti letech podnikl Tomáš Staněk, raper a tvůrce komiksů a murálů, se svojí dívkou částečně podobnou pouť: rozhodli se přejít Prahu napříč, z prvního terminálu Letiště Václava Havla až na její opačný, východní cíp.
Kromě bolení nohou během těch necelých čtyřiceti kilometrů získali i dost nevšední městské zážitky. Pozoruhodné svědectví o tom podává kniha Periferní průvodce Prahou s autorovými vlastními ilustracemi, kterou vydal Labyrint. Doslovy ji doplnili výtvarník Epos 257 a sociální antropolog Radan Haluzík. Ten k ní sepsal pozoruhodný text na pomezí pohádky, exempla a mýtu, v němž město a jeho periferie vystupují jako personifikované To a Ono.
Kniha Tomáše Staňka (*1994) přivádí čtenáře na některá místa vnitřní periferie (Fíkovna pod Belvederem), ale hlavně té vnější. Právě tam může člověk neočekávaně narazit na vnitrozemský „přístav“ obřích kontejnerů pro půl střední Evropy, zábavní park se „středověkou tvrzí“, hřbitov laviček nebo recesisty rituálně vytyčený a jimi vyhlášený nejvyšší bod v Praze.
Ošklivé cesty, poutavé cíle
Cesta k mnoha z nich může být nebezpečná, nezajímavá či přímo odpudivá („Máte-li rádi extrémy, cesta vede kolem zličínského depa a přes hrozivě dunící kolos tvořený křížící se Rozvadovskou spojkou a Pražským okruhem.“) Ovšem v jejich cíli se zhusta nachází romantika městské divočiny, v níž člověk někde v křoví náhle potká opuštěnou vlakovou kolej, jinde bezdomovecký příbytek, příště dokonce divočáka: „Nad hlavou se klene monumentální potrubí teplovodu, pod nohama chrastí uschlé bodláčí, po chvíli prodírání se hustými haluzemi se za plotem vynoří pomalu posunovaný vagón“.
Případně se autor přímo vyžívá v dekadentní kráse zániku, když o slavném Hřbitově bláznů s humornou nadsázkou praví, že až se návštěvník nasytí „kýčovitě hororové“ procházky břečťanovým mořem, doporučuje mu návštěvu „o poznání roztomileji morbidního místa“, totiž hned vedle ležícího pohřebiště domácích mazlíčků.
Výsměch paďourům
Jen výjimečně autor odkládá ironický přístup, třeba když na vrcholu zbraslavského oppida Závist přiznává, že místo má jistou auru a „něco by tu mělo stát“. Nabádá dokonce k tomu na místě přenocovat a tamní genius loci si vychutnat v noci. Odvážného táborníka možná ale ráno „probudí turisté, jejichž je oppidum oblíbeným cílem“. Ano, pro běžné a zcela ukázněné turisty kniha zřejmě nebyla psána. A už vůbec ne pro usedlé měšťáky, uvozuje ji totiž citát svébytného terénního botanika Jana A. Šturmy „Pít pivo v akátí… je výsměchem všem paďourům, co v převoněných hospodách usrkávají totéž a čumí při tom do zdi.“
Pokud bychom měli vybrat nějaké štěpné moudro přímo od Tomáše Staňka, nabízí se „Všechny cesty někam vedou a všude je čemu se podivovat“. Snad s výjimkou úplného pražského centra, tedy trojúhelníku mezi Národní třídou, Náměstím Republiky a Malostranskou, který autor navrhuje přenechat turistickému ruchu. Což je podle něj „eufemismus pro drastické mrzačení veřejného prostoru ve jménu trdelníků a thajských masáží“.
Městská divočina v centru pozornosti
Dodejme, že o pražských periferiích psal poutavě už třeba Karel Čapek, i když se od jeho dob perifernost posunula: „Mnoho Pražáků zná řekněme Tatry jako své boty; daleko méně je těch, kteří prozkoumali Vackov nebo Butovice… Obyvatel Letné se dostane k Olšanům leda při svém vlastním pohřbu, zatímco obyvatel Královských Vinohrad zavítá spíše do Alžíru než do Petrské čtvrti.“ Téma městské divočiny a romantiky periferních čtvrtí se ale ve zdejším písemnictví poslední dobou vzmáhá: beletristicky nechal ve své próze Flora z tamního harampádí vyrůst novodobého otesánka spisovatel Jonáš Zbořil; kniha Města naruby představila tuto „odvrácenou strana města“ s její svéráznou estetikou jako cíl seriózního výzkumu společenských vědců a publikace Planeta Praha či Divoká příroda Prahy a blízkého okolí zase jako předmět zájmu biologů. Esejisticko-poetické putování po podobných lokalitách vylíčila architektka, teoretička urbanismu a literátka Anna Beata Háblová v publikaci Nemísta měst. Méně navštěvované, ale přesto pozoruhodné, převážně periferní lokality zkoumá cyklus Praha neznámá Petra Rysky.
Periferní průvodce Prahou nabízí návod, jak objevovat skrytá a odvrácená zákoutí Prahy pro ty relativně odvážnější, kteří se nebojí překročit sem tam nějaký ten zákaz. Nese originální otisk svého autora a je v tomto smyslu příručkou pro jakési „rapové tuláky“. I ti, kteří znají výše zmíněná díla, v ní ovšem najdou leccos nového. Celkově tedy dobrá zpráva: i v tisíckrát prochozené Praze je stále co objevovat. A to se do ní ještě nedostalo zdaleka vše: najdeme v ní třeba „pražské Kilimandžáro“, ale nikoli „pražské Machu Picchu“.
