Hvězda oscarového kandidáta Není jiná možnost Lee Byung-hun: Má žena k mé postavě necítila empatii
Pětapadesátiletý rodák ze Soulu Lee Byung-hun celosvětově zaujal jako antagonista Hra na oliheň, herectví se ale profesionálně věnuje už roku 1991. Ačkoli ho diváci mohli vidět v amerických blockbusterech, jako G. I. Joe, Red 2 nebo remaku Sedmi statečných, výraznější role dostává doma. Od 27. listopadu je v českých kinech k vidění jako hlavní hrdina černohumorné krimi Není jiná možnost.
Ve filmu, který měl premiéru v soutěži benátského festivalu a po zisku divácké ceny v Torontu patří mezi oscarové favority, si zahrál propuštěného manažera papírny, jenž se svou situaci rozhodne řešit radikálně – vyvražděním konkurence. Snímek ho opět pracovně spojil s uznávaným režisérem Parkem Chan-wookem, s jehož thrillerem Pohraniční pásmo v roce 2000 prorazil.
Ve filmu Není jiná možnost hrajete muže, který se zpočátku jeví jako sympatický chlapík řešící problémy, které jsou mnohým z nás dobře známé. Ale jak snímek pokračuje, začne dělat i věci, u kterých si říkáte: Prosím, ne! Existuje hranice empatie diváků k postavě?
No, třeba moje žena k němu necítila empatii, když film viděla. Není jiná možnost je v tomto smyslu zvláštní. Pro kohokoli, včetně mě, bude snazší sledovat cestu někoho, pokud je jeho situace absolutně beznadějná. Pak bychom lépe chápali, že dělá i extrémní věci. Řekli bychom si: já bych to udělal taky. I já bych zabil. A tak nějak bychom mu fandili. Jenže tady to tak není. Hlavní hrdina Man-su neztratil domov, nejde mu o život. Propustili ho. Ano, je to hrozné. Ale nepřišel o všechno. Nebude hladovět ani nic podobného. Jen je odhodlaný vrátit se ke svému statu quo a k pocitu, že má všechno. A jde do extrémů. Někteří diváci jeho cestu stále budou chápat a budou mu fandit, aby to dokázal. Ale jiní ne, pro ně budou jeho činy příliš. Reakce na něj se liší a myslím, že to je i smysl filmu a jeden ze záměrů režiséra Parka. Park totiž záměrně vytvořil vztah mezi protagonistou a postavami, které se chystá eliminovat. Mají tolik společného – od účesu po fakt, že jde o analogové lidi. Man-su je odhodlaný je zabít, ale když je pozoruje, nemůže si pomoci a soucítí s nimi a má pocit, že se dívá na svůj vlastní odraz v zrcadle. A už se mu tolik nechce uskutečnit svůj plán.
Ano, příběh je přes dvacet let starý a režisér Park na něm pracoval skoro stejně dlouho. Ale i dnes jde o aktuální story, takovou, kterou si tato doba žádá. Téma a samotný námět přesahují dobu, ve které žijeme. I proto se Park rozhodl změnit kulisy z Ameriky na Koreu. Sociální problémy, které vidíme ve filmu, se neomezují na jeden stát, jde o univerzální problém. Samozřejmě během těch dvaceti let došlo ke změnám a režisér Park tomu materiál přizpůsobil, a to zavedením AI do děje. Věřím, že tím maximalizoval účinek původního tématu.
Co si vy myslíte o umělé inteligenci?
Nemyslím si, že by vám někdo dokázal sepsat seznam výhod a nevýhod AI nebo vědeckého pokroku obecně. Jak bych se k tomu mohl vyjádřit já jako herec?
Tak nám řekněte něco o natáčení nejvýraznější scény filmu Není jiná možnost, v níž se vaše postava rve s dvěma postavami, zatímco hraje velmi hlasitá hudba. Bylo to náročné?
Jo, fyzicky i psychicky. Psychicky proto, že to byla nejvíce divadelní scéna v tomto filmu. Park vždycky využíval nějaký prvek nadsazené hravosti, ale pro herce to je výzva. Musíte totiž udržet rovnováhu mezi tou stylizací a realističností. Fyzicky to bylo náročné, protože ta choreografie je chaotická. Nikoliv jako v bojových filmech, kde je vše naplánované a nacvičené. Prostě chaos. A zejména pro herečku Yeom Hye-ran to bylo těžké, protože pár dní předtím si zlomila prst na noze. Ale zvládla to úžasně, všichni herci jsme se shodli, že tato scéna vejde do historie a lidi o ní budou dlouho mluvit.
V čem je výjimečný Park Chan-wook jako filmař?
Stručně řečeno je to režisér, na kterého se herci mohou spolehnout. Pracoval jsem už s mnoha různými filmaři, ale u Parka jsem věřil každému jeho pokynu. Kdykoli mi dal nějakou instrukci nebo mi i řekl něco, čemu jsem úplně nerozuměl, plně jsem mu důvěřoval a věděl, že všechno má svůj význam. Díky tomu jsem byl na place mnohem uvolněnější. A pokud nastaly okamžiky, kdy jsem něco úplně nechápal, mohl jsem ho zasypat dotazy.
A to děláváte?
Jsem mezi režiséry docela známý, nebo spíše nechvalně proslulý, jako herec, který má spoustu otázek. Cítím zodpovědnost za to, abych vnímal a ztvárnil všechny záměry tvůrce do detailů. Pokud jim nerozumím, jak můžu hrát svou roli? Jak bych pak mohl svým výkonem přesvědčit diváky? Park už tuhle moji stránku znal a byl připravený na všechny moje dotazy. Pamatuju si, že jsme vedli spoustu rozhovorů, a také jsem ho slyšel dávat spoustu pokynů ohledně změn týkajících se detailů ohledně osvětlení, rekvizit nebo pozadí. Tehdy jsem nechápal, co všechny ty komentáře znamenají. Teď je to víc než rok, co jsme dotočili, a už vím, jaký ty pokyny měly smysl. Po zhlédnutí hotového filmu jsem si uvědomil, že Park už měl celý film hotový v hlavě. A to z něj dělá mistra.
