Kolik lidí, tolik Kafků. Agnieszka Holland ukazuje ve filmu Franz slavného spisovatele jako matrjošku
Syn, bratr, synovec, přítel, vzor a snoubenec, milovník i milenec, úředník a spisovatel, sportovec i souchotinář, až nábožně studovaný a do aleluja interpretovaný klasik a možná taky rebel. Franz Kafka má ve filmu scenáristy Marka Epsteina a režisérky a spoluscenáristky Agnieszky Holland tolik faset, z kolika úhlů se na něj díváme. Ale přestože je i díky tomu snímek vyprávěný formálně pestře, zůstává vlastně poměrně standardním životopisem.
„Takhle ne, Marku, musíme na něj punkověji,“ řekla prý Holland Epsteinovi, když zahodila ranou verzi jeho scénáře. Scenárista pak dle svých slov nepsal životopisný film, nýbrž „cuvée z hledání Kafky“. „Na Kafkovi je hlavní jeho neuchopitelnost a složitost. V jeho psaní i životě je mnoho vrstev, stejně jako v tom, jak na něj nazíráme; v různých dobách se neustále aktualizuje,“ popisovala režisérka tvůrčí přístup na prezentaci traileru k snímku na letošním festivalu v Karlových Varech. „Náš přístup je takový, aby nic nebylo definitivní. Proto titul Franz a nikoli Kafka, abychom toho Kafku neustále hledali; mohlo by se to jmenovat Looking for Franz, Hledání Franze.“
Takhle na papíře to zní odvážně a dobrodružně. Po zhlédnutí výsledného filmu se ale nelze zbavit dojmu, že jsme toho pro samé hledání moc nenašli. Franz je skrumáží nejrůznějších náhledů na titulního hrdinu, která odvážně skáče v čase od jeho dětství do současnosti, obsahuje zcizovací efekty, dopřeje si vizuálně pozoruhodné převyprávění části autorova díla (drastické povídky V kárném táboře) a snaží se pokrýt co možná nejvíc Kafkových sociálních rolí. Ale jsou to všechno jen střípky mozaiky, které spíš odrážejí světlo, než aby poskládaly souvislý obrázek.
Živočišný, poživačný otec malého, neduživého a zádumčivého Franze považuje za přecitlivělého a způsobí mu trauma, při kterém ale na chlapce zapůsobí magie Starého města; scéna je to hezká, byť trochu popisná. O něco později se už dospělý Kafka u paty Radnických schodů hádá s žebrákem o váze slova a je to scéna absurdní, aniž by šlo o absurditu kafkovskou. Když Franzův hrabalovsky užvaněný strýček v podání Ivana Trojana promlouvá na kameru, působí to osvěžujícím dojmem, ale když podobné promluvy drží další postavy, jde o opakovaný vtip.
Několikrát se téměř prstem ukáže, že Kafka předznamenal holocaust. A mezi tím vším Emma Smetana po Praze vodí turisty různých národností, promlouvá na ně světovými jazyky a ukazuje jim příslušná místa včetně Kafkovy rotující hlavy od Davida Černého. Znovu a znovu. Ano, chápeme, že se ze spisovatele dávno stal veřejný majetek, modla, za níž se cestuje přes půl světa, aniž se turisté snaží o hlubší pochopení. Těžko vymyslet prvoplánovější symbol tohoto kulturního přežvýkání než hamburger.
Idan Weiss je pro titulní roli fenomenální volbou: začínající herec má s Kafkou totožnou fyziognomii a v duchu své postavy naháněné současníky i dějinami se tváří, že by z celého toho mumraje nejradši utekl. Kolem něj krouží mnohé epizodní postavy, mezi nimiž vyniká zejména zmíněný otec (Peter Kurth) a Milena Jesenská v podání Jenovéfy Bokové. „Já vaše knihy přeložím, ať se vám to líbí, nebo ne,“ houkne Milena na Franze, přeleze v kalhotách zeď, ukradne kytky z hrobu a pak mládence nekompromisně sbalí. Za výsostně „kafkovský“ (i když pod tím asi každý myslí něco jiného) obraz lze považovat ten, v němž se Kafka coby koncipista úrazové pojišťovny nedokáže přestat chechtat před nadřízenými. Půvabné jsou výjevy ze sanatoria, kde se Franz (ne)léčí s TBC, v jedné z nejsilnějších scén slavnostně zruší vlastní zásnuby. Ale i pak všechny případné a vítané nejasnosti bohužel rozptýlí slovní doprovod: Kafka zklamal ve všem, a tak se rozhodl uspět jako oběť.
Film má opulentní výtvarnou stránku: zručně těží z pražského genia loci, odráží dobové reálie několika dekád, z desítek kostýmů oči přecházejí. Zajímavý kontrapunkt k atmosféře spisovatelovy doby vytváří současná hudba polské skupiny Trupa Trupa. Cenný je také pokus přiblížit Kafku (zejména mladšímu publiku) jako člověka z masa kostí, nepochopeného rebela své doby, kterému Weissův projev dodává auru rockové hvězdy. Tohle dohromady dělá z Franze exportní zboží, které si Polsko zvolilo jako svého kandidáta na Oscara. Ale co je za touto výkladní skříní, za slepencem efektních scén? Snímek pracuje s motivem matrjošky, tedy se systémem skořápek,v nichž nakonec není nic. Ale nic také nenasvědčuje tomu, že „nenajít nakonec nic“ byl od Epsteina s Holland tvůrčí záměr. Přitom když film skončí, zůstává ve vzduchu obrys podivína sice zábavného, ale takového, kterému nerozumí ani ta Róza z bordelu.
