Jak přehlédnout gorilu: Prehistorické smysly v digitálním věku aneb Jak nás šálí vlastní mozek
Dvojice kognitivních psychologů v knize Neviditelná gorila: Jak nás intuice klame vysvětluje, že mnozí z nás dokážou zcela přehlédnout postavu gorily uprostřed filmové scény. A také že naše vnímání odpovídá podmínkám, kdy před miliony a statisíci let vznikalo, takže se zřejmě v lecčems podobá možnostem percepčních soustav ostatních lidoopů. Například goril.
Představte si, že máte za úkol pozorovat dvě soupeřící basketbalová družstva a počítat, kolikrát si hráči jednoho z nich přihrají. Náhle mezi ně vstoupí člověk převlečený do kostýmu gorily, zastaví se uprostřed hráčů, otočí se ke kameře, zabuší si do hrudi a pak odejde. Všimli byste si ho? Většina lidí si je jistá, že ano, nicméně opakované pokusy prokazují, že přibližně polovina lidí gorilu vůbec nezaznamená. Proč tomu tak je a v kolika dalších situacích je naše vnímaní reality jen hrubě přibližné a silně selektivní? Právě to vysvětlují kognitivní psychologové Christopher F. Chabris a Daniel Simons v knize Neviditelná gorila: Jak nás intuice klame, kterou v překladu Davida Vichnara vydal Portál.
Tolik pozornosti jsme dosud nepotřebovali
Vychází v ní z toho, že možnosti našeho vnímání jsou omezené, takže pozornost zaměřujeme jen na výsek reality. Mnozí z účastníků experimentu výsledku nevěřili a tvrdili, že museli prvně vidět úplně jiný videozáznam. Ti vybavení větší sebereflexí svoji selektivní slepotu přiznali a vysvětlili si ji tím, že se prostě soustředili na něco jiného: gorilu ani jiné zvíře nehledali a neočekávali, a tak si jí prostě nevšimli.
V daném případě se kromě překvapení či šoku některých zúčastněných nic vážného nestalo, ale v jiných situacích jsou důsledky nedostatečné pozornosti fatální. Kdykoli mluvíme po telefonu během řízení auta a věříme, že tomu, co se děje na silnici, stále věnujeme dostatečnou pozornost, podle autorů se mýlíme. Pro naše prehistorické předky bylo zřejmě jejich vnímání dostatečné; vždyť ve světě, který byl méně složitý, si bylo třeba všímat menšího počtu věcí současně. A také asi méně objektů nebo událostí vyžadovalo okamžitou pozornost. Ve srovnání s tím moderní technologie přináší zařízení, která vyžadují větší pozornost, stále častěji a s kratšími reakcemi: „Naše neurologické obvody pro vidění a pozornost jsou uzpůsobeny na rychlost chůze, nikoli k řízení auta. Několikavteřinové reakční zpoždění při chůzi obvykle nepředstavuje problém, avšak při řízení může být zpoždění i jen o desetinu sekundy smrtelné.“
Sebevědomí o ničem nesvědčí
Podobně autoři čtenáře varují, že kdykoli kapitánem družstva, předsedou třídy, prezidentem nebo premiérem zvolíme toho, kdo vykazuje nejvíce sebevědomí, možná děláme velkou chybu. Ti nejméně kompetentní mezi námi totiž mají sklon mít největší sebevědomí, přesto stále spoléháme na sebevědomí jako na ukazatel schopností. Důvod autoři opět hledají v prehistorii. V menších komunitách, jako byly ty, ve kterých se naše mozky vyvíjely, zřejmě sebevědomí coby ukazatel znalostí a schopností mohlo fungovat. Lidé se navzájem dobře znali, takže bylo mnohem těžší „blafovat“ a vystupovat sebevědomě v oblastech, kde člověk neměl skutečné kompetence. Všichni dobře věděli, co dotyčný skutečně umí. Bohužel se ale mechanismus, který se tehdy zřejmě vyplácel, dnes možná stává „katastrofální každodenní iluzí“, protože podle něj hodnotíme lidi, které neznáme vůbec nebo jen povrchně.
Ve zmíněných bodech je poselství knihy zřejmé a jasné. Méně jednoznačná je v tom, nakolik můžeme a máme důvěřovat našim rychlým, intuitivním reakcím a nakolik se máme raději řídit pomalejší, racionální analýzou. Autoři obecně radí, abychom byli při využívání intuice opatrní, vhodná je zvláště pro rychlé rozhodování při řešení problémů, na které se vyvinula. Ale současně dodávají, že přílišná analýza a reflexe mohou být také na škodu. Kupříkladu přemýšlet o vzhledu osoby, kterou jsme krátce viděli, a snaha přesně ji popsat slovy může ve skutečnosti zhoršit schopnost tuto osobu později rozpoznat. V jednom pokusu, který autoři zmiňují, sledovali účastníci krátké video bankovní loupeže včetně záběru obličeje lupiče. Jedna skupina účastníků poté strávila pět minut vytvářením psaného, „co možná nejpodrobnějšího“ popisu zlodějovy tváře. Druhá skupina dostala úkol s videem nesouvisející. Když pak měli účastníci vybrat lupiče ze sady osmi fotografií, ukázalo se, že lidé z druhé skupiny identifikovali pachatele v 64 % případů. Naopak ti, kteří si o obličeji zapisovali podrobné poznámky, byli úspěšní jen ze 38 procent. Může to znít překvapivě, ale v tomto případě bylo lepší přenechat nadvládu našim „automatickým procesům rozpoznávání“ a o viděném příliš nepřemýšlet.
Neurověda jako na dlani
Neviditelná gorila: Jak nás intuice klame je další z knih, které i v češtině upozorňují na to, že obrázek, který si o vnějším světě vytváříme, je v jisté míře „konstrukcí mozku“, viz publikace jako Eaglemanovo Inkognito aneb Tajný život mozku (Dybbuk, 2012) nebo Moukheiberovu knihu Jak nás mozek klame: Iluze našich jistot (Kniha Zlín, 2020). Je samozřejmě dobré o nespolehlivosti našeho vnímání i paměti vědět, nicméně to, jestli v konkrétní ambivalentní situaci vsadit spíše na intuici, nebo na analýzu, i po přečtení sebevětšího počtu moudrých knih zůstává na každém z nás.
