Byli staří Řekové barvoslepí? A „tělová“ je barva jakého těla. Fascinující svět barev a jeho historie
Proč je na malbách znázorňujících prvotní hřích biblická Eva často vyobrazena se světlejšími vlasy či blond, zatímco její protějšek, Panna Maria, bývá bruneta? Byla náhoda, že z původně fialové nebo žluté mrkve vyšlechtili nizozemští farmáři oranžovou variantu? Když se mluví o „tělové“ barvě, čí tělo se tím myslí? Jak vysvětlit, že červeně odění zápasníci bojových sportů, kteří roku 2004 soutěžili na olympijských hrách v Athénách, zvítězili v 55 procentech případů?
A kdo může za to, že američtí zákazníci touží po tak zářivě bílých zubech, že požadují zcela nerealistické bělení? Tím vším a mnohým dalším se zabývá výborná kniha Tajný život barev, kterou v překladu Alžběty Vargové česky vydalo brněnské nakladatelství Host.
Proč malovat modré ďábly
Britská spisovatelka a kulturní historička Kassia St. Clairová (* 1985) ve svébytných miniesejích postupně rozebírá jednotlivé barvy spektra i jejich odstíny a vysvětluje, kolik různých faktorů spolurozhodovalo o tom, jak moc byla daná barva používaná, oblíbená a co ve které době symbolizovala. Od dostupnosti materiálů, rostlin a živočichů, z nichž se barvy vyráběly, se dostává k medicíně – některá barviva se prý dříve používala i jako léčiva a další mohla mít smrtící účinky. Svoji roli sehrávaly i aspekty vojensko-maskovací, ekonomické, politické či náboženské, které se křížily a navzájem propojovaly. Kupříkladu obchodníci s červenou barvou se prý ve středověku snažili přimět skláře, aby za účelem zdiskreditování vzmáhající se módy modré zobrazovali ďábly modře. A opomenout se nedají ani aspekty lingvistické: u béžové píše, že je to barva mdlého konzumu, což může souviset s její „mazlavou výslovností“. (To je snad jediná barva, proti níž se autorka zdá být trochu zaujatá.)
Někdy i v rámci jedné kapitoly vystřídá Kassia St. Clairová řadu oborů a přístupů, ale aby její texty nepůsobily roztříštěně, často je uzavře sofistikovanou pointou, kterou sklene myšlenkový oblouk. Například kapitolu o hnědé začíná rozšířeným motivem stvoření člověka z hlíny a končí návratem téhož motivu, ale v jiném kontextu, totiž že odívání do méně nápadných hnědých odstínů zachránilo tisíce vojáků ve válečném poli před předčasným návratem do hlíny a přeměnou v prach.
Jak je možné, že i dva lidé z téže kultury se někdy nedokážou shodnout na přesné identifikaci konkrétní barvy? Náš mozek sbírá a využívá podněty o okolním světle a na jejich základě rekonstruuje výsledný obraz. Při špatné kvalitě či nedostatku vizuálních podnětů si přitom vlastnosti okolního světla „domýšlí“, přičemž se dopouští někdy i výrazných „editorských zásahů“. Autorka uvádí příklad jedné fotografie, z níž mozky některých vyvodily, že šaty na ní jsou vybledlé silným světlem, a proto je následně ztmavily. Jiným se naopak zdálo, že šaty jsou ve stínu, a jejich mozky je zesvětlily a odstranily modré stíny. Tyto dvě skupiny pak pochopitelně na téže fotografii „viděly“ dvě velmi odlišné věci.
St. Clairová dále připomíná, že i dělení, která dnes můžeme považovat za samozřejmá, taková z dlouhodobého hlediska vůbec být nemusejí. Kupříkladu vnímání typicky chlapecké a dívčí barvy bylo oproti současnému stavu v 19. století prohozené. Jeden odborný časopis ještě v roce 1918 tvrdil, že růžová je vhodná pro kluky, protože je to „mnohem vyhraněnější a silnější barva“, kdežto modrá přináleží holkám, protože je prý „jemnější a líbeznější“. Jak autorka vysvětluje, „růžová je koneckonců jen vybledlá červená, která byla v éře šarlatových vojáků a rudých kardinálů tou nejmužnější barvou ze všech, kdežto modrá byla typickým odstínem Panny Marie“.
A pokud dnes bez váhání soudíme, že červená a žlutá jsou teplé a zelená a modrá studené, pak vězme, že ani toto rozdělení není tak automatické a „přirozené“, jak se nám může zdát. Lze je vysledovat jen do osmnáctého století: „Existují důkazy, že ve středověku byla modrá považována za teplou, dokonce za nejteplejší ze všech barev.“
Všechno možné
Autorka názorně ukazuje, jak výrazně se v evropském prostoru symbolické vnímání každé konkrétní barvy vyvíjí. (Její výklad je stručný, ale u zmíněné modré se v zásadě shoduje s tím, co na mnohem větším prostoru popsal francouzský historik kulturních dějin Michel Pastoureau v publikaci Modrá. Dějiny jedné barvy; č. Argo, 2013) Kupříkladu zelená se od dvanáctého století stávala podle ní vizuálním znakem démonických sil, což bylo nejspíš výsledkem křížových výprav a rostoucího nepřátelství mezi křesťany a muslimy, pro které byla zelená posvátná. Ještě za dob Shakespearových se věřilo, že zelené kostýmy nosí hercům smůlu, a tato pověra přetrvala až do předminulého století. Jaký to rozdíl oproti dnešku: od sedmdesátých let minulého století je zelená především pozitivním symbolem (někdy i sakralizované) přírody. Příznakem toho bylo mimo jiné, když si tehdy ještě malá organizace Don’t Make Waves Committee (Výbor „Nedělejte vlny“) roku 1972 změnila název na Greenpeace. (I když podobná spojení zřejmě existovala i dříve: „Už staroegyptský hieroglyf pro zelenou barvu byl stonek papyru.“)
Ovšem to příběh zelené hodně zjednodušujeme. Autorka správně naznačuje, že když se ponoříme hlouběji, zřejmě u každé barvy najdeme někdy i současně řadu protikladných významů, velmi výrazně třeba u bílé nebo černé. O té poslední konstatuje, že „je to zároveň barva módy i truchlení a symbolizuje všechno možné, od plodnosti přes vzdělanost až po zbožnost“.
Ideální nebarva?
Autorka ovšem rekapituluje, že po staletí byly základním kamenem a často i ideálem západní estetiky zcela vybělené ruiny antického Řecka a Říma. Teprve v polovině devatenáctého století se zjistilo, že starověké sochy a budovy byly původně natřeny výraznými barvami (jak ostatně připomíná i skvělá, právě česky vydaná publikce Temný věk. Zrození nové civilizace na troskách antiky z pera Catherine Nixeyové). Nicméně řada šokovaných západních estétů tomu odmítala uvěřit. Sochař Auguste Rodin se prý zarmouceně bil v prsa a prohlašoval: „Cítím to tady, že nikdy nebyly barevné.“ A podobné požadavky se přenesly i do 20. století.
Nikomu nemůžeme zakazovat pobývání v podobném nebarevném univerzu, ostatně meditace v japonské zenové zahradě tvořené kameny a pískem či štěrkem nebo pohyb krajinami věčného ledu a skal mohou mít silné mentální účinky.
Nicméně St. Clairová pro mnohé čtenáře objevně a vděčně otevírá pestrý svět netušených barev, jejichž četné odstíny je také učí díky skvělému grafickému provedení rozlišovat a pojmenovávat. A především chápat jejich složitou, nejednoznačnou a někdy až napínavou materiálově-kulturně-náboženskou historii. I když je vypráví hutně a fragmentárně a o každém z odstínů by zřejmě dokázala napsat samostatnou a rovněž čtivou knížku.
