Jak české kapely dobyly Británii aneb Turbulentní příběh českého shoegazeu
Není žádným tajemstvím, že hudební trendy (a nejen ty) se často vrací. Co se zdálo být před lety jednoznačně uzavřenou kapitolou a co poslouchali z nostalgie už jen ti, co takříkajíc byli při tom, najednou vytahují jejich děti. Částečně to platí i o shoegazeu, hudebním žánru, jenž svou zlatou éru prožil v první polovině devadesátých let a mezi jehož nejznámější představitele patřily kapely jako My Bloody Valentine, Ride či Slowdive. Poslední zmínění přijeli na začátku loňského roku do Prahy. Když jsem si na ně s předstihem chtěl koupit lístek, zjistil jsem, že mám smůlu. Bylo vyprodáno.
S shoegazem jsou sice nejčastěji spojovány výše zmíněné kapely, ale historie tohoto žánru skýtá podnětné příběhy mnoha dalších formací. Přesvědčit se o tom můžeme v nové knize hudebního publicisty a akademika Miloše Hrocha (* 1989). Ten už má na kontě několik titulů; širší veřejnost nejvíce zaujal před pěti lety, kdy spolu s Karlem Veselým napsal publikaci Všechny kočky jsou šedé. Hudba úzkosti.
Sám vydal Miloš Hroch například knihu věnovanou zinům Vystřihni – nalep: Jak post-digitální tisk a ziny vzkřísily papírová média, jež mířila spíš na odborné čtenáře a čtenářky. Titul Šeptej nahlas, který v pěkné grafické úpravě vydalo nakladatelství Paseka, oproti tomu cílí na širší publikum. Kniha o třech stech stranách se věnuje českému shoegazu, konkrétně tedy kapelám, které se etablovaly převážně začátkem devadesátých let a mezi něž patřily Naked Souls – kteří letos v březnu vydali skvělé album Reverb From The Depths –, Toyen, Here, Sebastians a především Ecstasy of St. Theresa.
Boj proti nevkusu
Každá z kapitol je věnovaná jiné kapele, přičemž Ecstasy of St. Theresa, v níž působili třeba Jan P. Muchow, Jan Gregar či Irna Libowitz a jež se loni se zpěvačkou Kateřinou Winterovou vrátila na scénu, se do popředí dostane hned ve dvou kapitolách. Miloš Hroch se zaměřuje nejen na to, jak se jednotlivé kapely etablovaly, ale i na to, co je ovlivňovalo, z čeho vycházely. Připomíná například, jak se hudebníci z Ecstasy of St. Theresa a Sebastians ohradili vůči tomu, když je hudební redaktor Petr Korál nepřímo spojil s Garáží, Jasnou pákou a dalšími kapelami: „Rozhodně nikdo z nás se necítí a nikdy nebyl ovlivněn nikým z Vámi jmenovaných hvězd českého undergroundu a nové vlny. Hudební produkce a životní styl těchto skupin a osobností v nás vzbuzují přinejmenším odpor a soudíme, že se podepsaly na nevkusu současné české posluchačské ‚opce‘.“
Namísto toho se dané kapely orientují na zahraniční produkci. A v kontaktu se zahraničím byli protagonisté knihy i jinak: vyjížděli na turné do Anglie, psalo se o nich v anglojazyčném tisku, za hranicemi natáčeli alba. Miloš Hroch pečlivě mapuje pronikání českých kapel do zahraničního prostředí, které se z dnešního úhlu pohledu může zdát neuvěřitelné – a jak se teprve muselo jevit v době, kdy nebyl zoom, facebook a mnohé záležitosti se řešily faxem. Zároveň se však ukazuje, že i když se některé z českých kapel podívaly za hranice a leckdo významný je ocenil, jejich úspěch se na rozměrné zahraniční hudební scéně takřka rozplynul.
Hlavně ať to zní
Mimoděk vypráví kniha Šeptej nahlas i o tom, jaké kanály byly v devadesátých letech kruciální pro hudební úspěch. Miloš Hroch například popisuje, co znamenalo, když nějakou píseň zařadil do své show na BBC slavný moderátor John Peel: „Vkusem Johna Peela se řídila celá Evropa a jeho vliv na nezávislou scénu byl obrovský.“ Šeptej nahlas zkrátka připomíná nejen slavnou a vlivnou kapitolu dějin české populární hudby, ale přibližuje i devadesátkový hudební či šířeji kulturní kontext.
„Všechno, co chtěli shoegazeři sdělit, se skrývalo ve zvuku,“ píše v samém závěru knihy Miloš Hroch a odpovídá tím na otázku, proč tak málo prostoru věnoval výkladu textům jednotlivých písní. Nevadí to. Známému hudebnímu publicistovi se dostatečně podařilo přiblížit český shoegaze vlastními slovy, a to včetně jeho specifického zvuku.
