Feministka a občanská aktivistka Naomi Kleinová o hloubení příkopů i o své kontroverzní jmenovkyni
Naomi Kleinová (* 1970) je kanadská novinářka a aktivistka řazená mezi socialistické feministky, která se opakovaně ocitá v žebříčku nejvlivnějších světových intelektuálů. Proslavila se svými knihami jako Bez loga, Šoková doktrína nebo Ne nestačí: Jak se bránit Trumpově šokové politice a vydobýt si svět, jaký potřebujeme. V té mimo jiné tvrdila, že máme‑li mít šanci změnit svět, musíme být ochotni změnit sami sebe, „odtrumpovat“ se. Její zatím nejnovější kniha nese název Dvojnice: Cesta do Světa za zrcadlem.
Naomi Kleinová se v knize Dvojnice: Cesta do Světa za zrcadlem(vyd. Alarm v překladu Terezy Stejskalové) věnuje tématu dvojnictví: tomu, že i když se lidé v moderním světě pokouší o autenticitu a originalitu, jsou v jistém smyslu stále zaměnitelnější, a také tomu, jak stále silnější roli v našich životech hrají naše dokonalejší, ovšem jen virtuální já.
Bývalý vzor
Skutečnou (anti)hrdinkou knihy Dvojnice je jiná výrazná Naomi, totiž americká feministka a bývalá politická konzultantka Ala Gorea a Billa Clintona Naomi Wolfová (* 1962). Naomi Kleinová ji v mládí považovala za svůj vzor úspěšné feministické spisovatelky. Slibně nastartovaná kariéra Wolfové však byla ukončena, když byla v živém přenosu usvědčena ze zásadních chyb v jedné ze svých knih. Do tehdejších mainstreamových médií pak přestala být zvána. Jak ovšem podotýká Kleinová, to, že takového člověka liberálové v rámci svých sociálních bublin a svých mediálních světů už nevidí, neznamená, že zmizel: „Mnozí z nich odcházejí do Světa za zrcadlem, světa, který se neuvěřitelně podobá tomu našemu, ale je zjevně zcela pokřivený.“ Přesně to se stalo Wolfové, která se postupně stala šiřitelkou dezinformací a spikleneckých teorií. Naomi Kleinová byla nucena se s jejími názorovými posuny směrem k pravicovému extremismu průběžně seznamovat a sledovat ho i proto, že si je vzhledem ke stejnému křestnímu jménu a feministickému smýšlení čtenáři často pletli, takže potřebovala vědět, kvůli čemu jí lidé (omylem) píší a na jaké výroky její jmenovkyně vlastně reagují.
Různorodá koalice
Naomi Kleinová se v knize Dvojnice snaží rekonstruovat, jak tento posun mohl probíhat, u Wolfové snad sehrály roli i faktory čistě osobní (rozpadající se manželství se dvěma malými dětmi). A také obecněji odhaduje, jak k tomuto názorovému extrému mohli dospět jiní. Fascinovaně líčí, jak rozumná a nutná proticovidová opatření v Americe odmítali nejen náboženští fundamentalisté spoléhající na svoji pevnou víru a ochranu shůry, ale i četní majitelé fitness center, mistři bojových umění a pokročilí jogíni. Tato druhá „podmnožina ultrazdatných“ zase byla přesvědčena, že je před virem chrání jejich „chrámy“, totiž „jejich vlastní detoxikovaná a vypracovaná těla“.
Dalším důvody ovšem mohly být finanční a více pragmatické. První programy covidové pomoci byly podle Klein zaměřeny především na větší pracoviště s mnoha zaměstnanci. Na malá fitness studia provozovaná majiteli, kde většina pracovníků pracuje na smlouvu, se často vládní pomoc nevztahovala, i když studia musela ve městech nadále platit vysoké nájmy.
Dvojí reakce
Na tomto příkladu je dobře patrný obecný přístup autorky. S konkrétními současnými názory Naomi Wolfové a dalšími lidmi z jejího tábora polemizuje a odmítá je, nicméně současně se je snaží pochopit, hledá, co mají navzdory všemu stále společného a v čem případně jejich existenční těžkosti přehlížela. Autorka přiznává, že v některých otázkách, například Palestiny, Wolfová zaujala statečný a jí blízký postoj. A že obě vlastně kriticky až bolestně reagují na tytéž problémy, ovšem každá jinak. Jako by Wolfová rozvíjela tutéž společenskou a politickou kritiku, ale dováděla ji „do fanatických a karikaturních extrémů“. Konspirátoři hlásají, že za nesčetné utrpení světa jsou zodpovědní globalisté, kteří kradou děti, migranti, kteří kradou práci, Židé, Číňané nebo třeba drag queens. A speciálně lidi typu Wolfové vede jejich víra v individualismus k tomu, že „veškerou vinu za neduhy společnosti svalují na mimořádně mocné jedince“ typu George Sorose. Zato podle Naomi Kleinové je potřeba viníky hledat v kapitalismu, imperialismu, nadvládě bílé rasy a v patriarchátu.
Ovšem i některá vyjádření Naomi Kleinové, která v minulosti chválila chávezovskou Venezuelu za to, že je v ní moc rozptýlena mezi prosté lidi a komunity prostřednictvím okrskových rad a družstev, jsou nemálo radikální. Například když v recenzované knize tvrdí, že evropské mocnosti a jejich bývalé osadnické koloniální státy se fakticky rozhodly nechat kontinenty obydlené „méněcennými rasami“, alespoň podle nich, „shořet a zaplavit vodou, protože jakýkoli jiný scénář by (…) narušil neomezené hromadění bohatství“.
Zlé struktury a slepé skvrny
Trochu po vzoru zásady sv. Augustina, že „Bůh miluje člověka a nenávidí hřích“, Naomi Kleinová tvrdí, že kritičtí máme být „vůči strukturám, ne vůči lidem“. Celkově smírně a empaticky ukazuje, že trochu odlišné společenské, politické, ekonomické okolnosti v nás přivádějí k životu různé stránky našich osobností. A „všichni máme kolem sebe důkazy o tom, jak jinými lidmi jsme mohli být, a možná jimi ještě být můžeme, za trošičku změněných okolností“. Takže v jen trochu odlišném alternativním vesmíru mohla snad i ona zastávat podobné postoje jako ta druhá Naomi…
Naomi Klein každopádně nabízí dialog, vyzývá k tomu, aby liberálové poctivě zpytovali svědomí a hledali, kde jsou „slepé skvrny“ jejich vidění světa. A aby se zastávali práv všech lidí, nejen těch, s nimiž jsou názorově spřízněni: chránit „naše“ lidi podle ní nestačí, potřebná je síla skutečné solidarity, která se bude vztahovat na „všechny lidi“.
Jestliže ve zmíněné knize Ne nestačí psala, že je nutné pomyslně zabít „Trumpa“ ve vlastním nitru, v té nové píše o Naomi Wolfové nejen jako o dvojnici, ale téměř i jako o blíženkyni, kterou se snažila při přípravě knihy několikrát kontaktovat, leč neúspěšně. Publikace je stylisticky výborně napsaná a autorčin univerzalistický přístup hodnotí minimálně názorově podobně orientovaní čtenáři jako sympatický. Důležitější by ale bylo vědět, co si o knize myslí a jak na ni případně reaguje samotná Naomi Wolfová. A jestli navzdory autorčiným snahám o zasypávání jistých názorových příkopů nemohou její silná, paušalizující vyjádření (jako to citované o zaplavování vodou) hloubit nové či upevňovat některé jiné.
