Malá skupina přemýšlivých, odhodlaných lidí může změnit svět. Platí to pořád?
Nizozemský historik Rutger Bregman si získal pozornost zdejších čtenářů už svojí výbornou knihou Lidstvo. Dějiny naděje. Tvrdil v ní a na různých příkladech z minulosti i současnosti se snažil demonstrovat, že i v zátěžových situacích, jako je ztroskotání na opuštěném ostrově, válka nebo živelní katastrofa, lidé přirozeně tíhnou „k dobré straně“. Tedy pokud je nějaký diktátor nepošle do války.
Ve své nově přeložené knize Morální ambice, kterou v převodu Blanky Konečné vydalo opět Argo, se Rutger Bregman snaží lidi povzbudit, aby neplýtvali svými talenty v nudných a zbytečných zaměstnáních (cituje k tomu výrok anonymního zaměstnance Facebooku: „Největší mozky mé generace vymýšlejí způsob, jakým lidi co nejlíp přinutit kliknout na reklamu.“) Místo toho je ponouká, aby se věnovali něčemu, co pro ně bude smysluplné a co bude skutečně přispívat k vylepšování světa.
Hrdinní zachránci z venkova
Tvrdí přitom, že lidé vlastně pomáhat chtějí, jen k tomu musí dostat příležitost a někdy také impuls zvnějšku. A pak se obětavě zapojí, často i za cenu nemalého osobního rizika. Připomíná příběh nizozemské vesnice Nieuwlande, ve které za druhé světové války našla úkryt a záchranu téměř stovka Židů. „Tak vysoká koncentrace ukrývaných osob nebyla prakticky nikde v Evropě,“ dodává s obdivem. Pomoc zprvu organizoval syn místního pastora Arnold Douwes, který se v zájmu věci choval velmi „pružně“, neboli lhal úplně o všem a všem: amsterdamským Židům váhajícím, zda se mají skrývat, namluvil, že život v obci je nesmírně pohodlný; vesničany, kteří úkryt poskytovali, ujišťoval, že rizika jsou v podstatě zanedbatelná. Nicméně byl přesvědčivý a nakonec i efektivní: 96 procent lidí, které požádal o poskytnutí úkrytu, vyhovělo. Odboj se tak vlastně šířil jako určitý druh viru: „Lidé, kteří s ním přišli do styku, nakazili zase další.“ A ti další, jako Arnold Douwes, fungovali přímo jako „superpřenašeči“. Což ovšem byly extrémní podmínky; stačil jediný udavač, aby tato hrdinská akce skončila pro všechny účastníky, tedy prakticky celou vesnici, katastrofou.
V současnosti autor nevolá po takovém smrtícím riskování. Ale upozorňuje, že v mnoha částech světa žijí lidé (nebo naše domácí zvířata ve velkochovech) v tak děsivých podmínkách, že stačí relativně nevelká změna na výrazné zlepšení jejich životní situace. Úkoly takříkajíc rozděluje podle povolání: angažovaní biologové nebo inženýři by se už teď měli zaměřit na boj proti příští pandemii. Absolventi s diplomem z matematiky nebo informatiky by se měli snažit pomoci s vývojem bezpečné umělé inteligence. „Pokud máte praxi úředníka nebo politika, můžete se zasadit o přísnější legislativu, například v oblasti prodeje nebezpečného genetického materiálu.“ Umělci a marketéři zase dokážou rozhýbat co nejvíc lidí a zaměřit jejich pozornost na to, kde dochází k největším nespravedlnostem, a přitom jim to doteď unikalo.
Je to kampaň!
Bregmanův přístup je v něčem velmi pragmatický. Zdůrazňuje třeba, že ten, kdo chce posouvat věci dopředu, se musí chovat „mazaně“ a vědět, jaké argumenty má použít, aby zafungovaly. Musí si umět připustit, že „to dobré se často děje ze špatných důvodů“, respektive z důvodů, které pro něj nejsou ty hlavní, ale pro jiné třeba ano. Kupříkladu mladý abolicionista Thomas Clarkson (1760–1846) správně pochopil, že nikdy nerozpohybuje hnutí proti obchodu s otroky, když se zaměří jenom na utrpení černých Afričanů, protože to pro většinu Britů, jeho současníků, bylo mimo jejich rozlišovací schopnosti. Proto se zprvu chytře zaměřil na těžký osud britských námořníků na otrokářských lodích. A zabralo to.
I v jiných případech, které autor poutavě líčí, byl úspěch kampaně záležitostí vhodně zvoleného marketingu. Kupříkladu Afroameričané se v jižních státech USA připravovali na bojkot tamní segregované veřejné dopravy. K zatýkání žen, které rasistické předpisy porušovaly, tam docházelo opakovaně. Jednou z nich byla nezletilá Claudette Colvinová, jež byla 2. března 1955 z autobusu vyvlečena násilím. Nicméně organizátoři se rozhodli ještě vyčkávat: „Evidentně by nebyla tou správnou vedoucí postavou tak velké akce. V patnácti letech byla ještě příliš mladá, pocházela z chudé čtvrti, a navíc čekala nemanželské dítě. Bělošský tisk by ji rozcupoval na kousky.“ Až po zatčení Rosy Parksové devět měsíců poté přišel ten správný okamžik, přičemž si spousta Američanů dodnes myslí, že Parksová byla tichá a zbožná šička. Ve skutečnosti byla aktivistkou, nicméně věděla, že nesmí působit příliš radikálně, jinak by se většina bílých Američanů mohla obrátit proti protestnímu hnutí: „Úspěch Parksové coby symbolu bojkotu částečně závisel na utajení jejích dlouhodobých politických aktivit.“
Autor také vyzvedává roli vzdělaných odborníků, inovativních přírodovědců a techniků. Podle něj vynálezci, díky nimž se očkujeme vakcínami, máme účinné léky a nezávadnou vodu, zachránili víc životů než všichni Mandelové a Matky Terezy dohromady. Ale současně je v některých případech potřebné nebo snad i nutné, aby měli jejich idealismus, či dokonce asketismus. Jeho ideální hrdina v sobě tedy spojuje idealismus aktivisty, ambice zakladatele start-upu a kritické myšlení vědce se skromností mnicha. A pokud takový není, má si vytvořit tým, kde jsou všechny tyto složky zastoupeny.
Hlavně hned a ideově čistě
Na řadě současných aktivistů autor kritizuje, že jejich požadavky nejsou reálné, protože chtějí všechno najednou a hned. Měli bychom podle nich bojovat nejen proti fosilním znečišťovatelům, ale i za bezplatné školky, bezplatnou zdravotní péči, bezplatné vzdělání, základní nepodmíněný příjem, garanci pracovního místa, třicetihodinový pracovní týden i platbu reparací za staletí kolonialismu. „Jo a musíme to udělat v radikálně inovované demokracii, pomocí losování a občanských komisí, a to celé během deseti let, protože jinak už bude moc pozdě. Celý systém se teď musí převrátit naruby, je to hop nebo trop.“ Co když je ale realita mnohem komplikovanější, ptá se Bregman sugestivně a současně realisticky? Co když ve skutečnosti musíte/musíme přistoupit na nejrůznější obtížné kompromisy, tak jako u všech podobných reformních snah a hnutí v minulosti?
Smutně k tomu připojuje výsledky studie z roku 2022, podle níž mnohé zájmové skupiny v USA „víceméně přestaly fungovat“. Důvodem prý byly interní spory o ideovou čistotu. Aktivisté si prý neustále vzájemně vyčítali nejrůznější drobné chybičky a přeřeknutí. „Vnitřnímu boji bylo věnováno tolik energie,“ povzdechl si jeden vedoucí pracovník poté, co podal výpověď, „že to mělo reálný dopad na možnosti akčních skupin při dosahování výsledků.“
Což by byl tragický vývojový trend, protože takové skupiny, pokud jim jde o lidská práva, ochranu přírody atd., potřebujeme. Obecně totiž podle autora stále platí, co napsala antropoložka Margaret Meadová: „Nikdy nepochybujte o tom, že malá skupina přemýšlivých, odhodlaných lidí může změnit svět. Ono to totiž nikdy nebylo jinak.“
