Ženy proměny: Přístup k menstruaci, panenství, mateřství nebo manželství se v dějinách dramaticky měnil
Publikace Česká žena v každé kapitole začíná příběhem jedné konkrétní hrdinky. Dramatické osudy Elišky Rejčky, Marie Manrique de Lara z Pernštejna, Terezie Riegrové, MUDr. Mirky Klímové-Fügnerové aj. vždy slouží jako pomyslný odrazový můstek k následnému rozvinutí vždy jiného tématu.
Milena Lenderová (* 1947) je zkušená historička a autorka úctyhodné řady knižních titulů, často s ženskou tematikou. Mimo jiné byla též spoluautorkou či přispěvatelkou starších publikací jako Žena v českých zemích od středověku do 20. století (NLN 2009) nebo Dějiny žen, aneb, Evropská žena od středověku do poloviny 20. století v zajetí historiografie (Univerzita Pardubice, 2006). K tématu dějin zdejší ženy se nyní vrátila a zpracovala ho v samostatné publikaci Česká žena v rámci edice Stručná historie nakladatelství Paseka.
Žijí déle… jako vdovy
Autorka názorně předvádí, v kolika oblastech se za posledních zhruba sto padesát let úděl žen přímo radikálně změnil. Kupříkladu až do první světové války umíraly v průměru dříve než muži. Nebylo to dáno jen riziky mateřství, ale jejich zdravotním zanedbáváním a horšími životními podmínkami. Nicméně jejich věk dožití začal mezi válkami stoupat a tento proces pokračuje: „V poslední době počet seniorek dominuje nad počtem seniorů.“ Následkem čehož je ve věku nad osmdesát let mezi obyvateli České republiky 71 % ovdovělých žen. (To autorka trpce komentuje: „Zatímco v poslední době vzniklo mnoho občanských sdružení a poraden na pomoc v různých typech nesnází, problémům, které prožívají ovdovělé ženy, se věnuje málokdo. Vdovy o sobě nedávají vědět, každá se svým zármutkem bojuje po svém.“)
Stáří a umírání souvisí také s výraznou proměnou vztahu k nemocničnímu prostředí. Ústavní porod měl dlouho punc čehosi nepatřičného, v porodnicích rodily převážně svobodné matky, služebné či prostitutky; ženy z „lepších kruhů“ využívaly porodnic hlavně k utajení následku nelegálního pohlavního styku. Změna byla pozvolná, ale už v období mezi válkami začaly být do nemocnic přijímány rodičky, které nepotřebovaly nic tajit, jejichž hmotné a bytové poměry by umožňovaly odbýt porod doma a u nichž nehrozily žádné zdravotní komplikace. Ovšem „ještě v roce 1945 probíhalo téměř 80 % porodů v domácnostech“. (Dnes se naopak většina lidí v nemocnici narodí – i zemře.)
Význam babiček a úpadek kojných
U jiných témat autorka registruje změny spíše pozvolné. Babičky zřejmě byly pro přežití lidského rodu důležité vždycky. Nicméně pravá „doba babiček“ podle Lenderové dozrává až s modernizací. S vrcholícím procesem industrializace a tím, jak průmyslové dělnictvo nastupovalo do továren, vzrostla potřeba „hlídacích“ babiček, případně dědečků.
Modely chování, které líčí, například zásadní význam zachování panenství, se zpravidla týkaly jen některých společenských vrstev a jiných už méně. Což sice v dané kapitole nezaznívá, ale nepřímo to plyne z kapitol jiných: „Nezámožný prostý člověk neznal dobový lékařský diskurz, neznal díla mravokárců, ba ani básníků. Jaký byl jeho vlastní sexuální život? Nesporně aktivní, často před uzavřením či mimo rámec manželství.“ V některých regionech a obdobích nebylo těhotenství před svatbou nutně přísně odsuzováno, natožpak trestáno, zvláště pokud vedlo k manželství. Bylo vnímáno spíše pragmaticky, jako důkaz plodnosti.
Třídní aspekt přitom autorka někdy zohledňuje a tematizuje. Například v souvislosti s kojnými podotýká, že kojily-li nemluvně šlechtického původu, musely opustit své vlastní malé dítě, protože „se neslušelo, aby se prostý kojenec o stravu dělil s kojencem urozeným“. Teprve roku 1924 byl prý přijat zákon stanovující, že „Matka žijícího dítěte mladšího čtyř měsíců nesměla být přijata za kojnou a nesměla přijmout místo kojné, pokud jí nebyla dána možnost současně kojit i vlastní dítě“. To už bylo ovšem v době, kdy tato profese upadala.
Lékařky, jezdkyně i královny až příliš veřejné
Autorčin výklad je rámován posunem od ženy „privátní“ k té „veřejné“, což Lenderová dokumentuje tím, jak krkolomná byla cesta žen k vyššímu vzdělání a kupříkladu k lékařskému povolání. Ty první zpravidla vystudovaly ve Švýcarsku a k získání praxe jim „pomohla“ rakouská anexe Bosny a Hercegoviny. Tamní muslimky totiž nesměl vyšetřovat muž, a tak roku 1898 přišla do Mostaru absolventka curyšské lékařské fakulty Bohumila Kecková. Ještě po vzniku Republiky československé byla mezi studenty medicíny ani ne desetina žen, zato v roce 2018 byly ženy mezi absolventy všeobecného lékařství zastoupeny dvěma třetinami. Medicína se tak stala „ženským“ oborem, což je podle autorky vzhledem k předcházejícímu vývoji skoro zázrak. Nicméně poměr počtu primářek na počet primářů zůstává nevyvážený, hrubým odhadem jde o jednu čtvrtinu žen na tři čtvrtiny mužů.
Text Lenderové je prostoupen ironií („Oktavián Josef hrabě Kinský se ve věku 75 let oženil s cirkusovou krasojezdkyní, která byla o 47 let mladší. Což se nesporně dalo vysvětlit jeho láskou ke koním. Možná i ke krasojezdkyni“). Její formulace jsou až aforisticky sporé, takže některá její vyjádření snad mohou při striktním a puntičkářském čtení vyznívat trochu nepřesně nebo jako příliš rychlá zkratka. Například když konstatuje, že se Marie Terezie vdávala z lásky, ale u svých dětí přistupovala ke sňatkům čistě pragmaticky, v souladu s politickými a diplomatickými zájmy monarchie. Nejmladší z jejích dcer „dovedla sňatková diplomacie pod gilotinu“.
Celkově jde o hutný přehled, který není psán z radikálních pozic, ale spíše s ironickým odstupem. Autorka ovšem není zcela spokojena ani se současným postavením žen ve společnosti, ale s poukazem na podmínky z nedávných dob přesvědčivě dokazuje, jak velkého posunu ve zrovnoprávňování ženy dosáhly. A vzhledem k dění ve světě si bohužel nemůžeme být zcela jisti, že by se vývoj nemohl zase dát opačným směrem.
