Právo na nevyhazov si brát nedáme! Zákoník práce zůstal sešněrovaný a s odérem minulosti
Za komunismu tu jak známo platilo, že každý má právo na práci a zároveň povinnost pracovat. Neboli zaměstnanost byla uměle držena na téměř 100 procentech a lidé byli až na pár výjimek nuceni do práce alespoň chodit. Nyní už samozřejmě takto striktní a nesmyslná pravidla neplatí, marná snaha o větší uvolnění pracovně-právních vztahů ale ukázala, že mentalita v něčem zůstává podobná.
„Flexinovela“, jak se úpravě zákoníku práce začalo přezdívat a která v pátek prošla Poslaneckou sněmovnou, přinesla několik změn k lepšímu pro obě strany. Tedy pro zaměstnance i zaměstnavatele. Neboli pro ty, kteří práci dávají, a ty, kteří ji vykonávají. Výpovědní lhůta začne nově platit už dnem doručení, tedy i dříve skončí. Naopak zkušební lhůta bude delší. Tady remíza.
Jednoznačně pozitivní je rušení nesmyslných vstupních zdravotních prohlídek u oborů, kde to není potřeba. A sympatické může být i usnadnění návratů zaměstnanců po rodičovské. Už diskutabilnější je výrazný růst podpory v nezaměstnanosti v počátečních měsících, již nyní jsou podmínky pro její vyplácení hodně benevolentní. Ale budiž.
Promarněnou příležitostí je ale neúspěšný pokus zavést „výpověď bez důvodu“, jak se návrhu začalo říkat v médiích a jak jím strašily odbory. V uspokojení nad jejím neschválením (proti se kromě opozice postavily i koaliční hnutí STAN a KDU-ČSL) to pak odbory dokonce nazvaly pokusem o „asociální změnu“. Ale je to jejich práce, vybrané členské poplatky si musí nějak zasloužit.
Celé to má několik rovin. Jedna je, řekněme, ideová. Když má zaměstnanec právo jen na základě svého rozhodnutí dát výpověď, proč nemá mít totéž právo i zaměstnavatel? Pak je tu praktická stránka věci. Občas se holt nějaká pracovní pozice stane nepotřebnou, anebo dotyčný člověk přináší více škody než užitku, aniž by se to ale dalo jednoduše dokázat.
Pak to končí dvojím způsobem. Buď zabetonováním situace, kdy se dotyčný stane nevyhoditelným. Anebo se hledají nějaké zástupné důvody, jako například reorganizace či je vyvíjen nepatřičný tlak na odchod. S předloženou úpravou by to bylo průhlednější a důstojnější, navíc součástí návrhu bylo i vyšší odstupné. Škoda.
Tragédie to samozřejmě žádná není, ale těžko se zbavit dojmu, že tu malinko opět zavanul duch rudé minulosti. V tomhle případě ono „právo na práci“ nebo přesněji nárok na zaměstnání. A jako trvající premisa, že zaměstnavatelé jsou zlí, takže jim je třeba vnutit funkci jakýchsi opatrovatelů.
Celé je to přitom o nastavení vyvážených pravidel, která budou férová pro obě strany. S ohledem na sociální okolnosti i pružnost pracovního trhu. Především ale s uznáním, že firmy a podniky nepatří „pracujícímu lidu“, ale jejich majitelům. Tak třeba příště…
