Kdo se bojí, nesmí do lesa? Toto rčení rozhodně neplatilo o legendárních pobaltských lesních bratrech
Pražské Nakladatelství Academia letos obohatilo knižní trh jedním z nejlepších děl poslední doby. Nese název Lesní bratři a vzešlo z pera polského historika, muzeologa a politologa Rafała Wnuka, specializujícího se na antikomunistické podzemí střední a východní Evropy.
Výmluvný podtitul připomíná Protikomunistické podzemí v Litvě, Lotyšsku a Estonsku 1944–1956. Sovětský svaz obsadil tyto tři pobaltské republiky v roce 1940 na základě tajného dodatku k nechvalně známému paktu Molotov–Ribbentrop.
Když rudé vystřídali hnědí – a naopak
Pouhá roční nadvláda nově ustavené sovětské moci způsobila národům Pobaltí nezměrné hoře, a nelze se tudíž divit, že mnozí Estonci, Litevci a Lotyši viděli v Němcích osvoboditele od nenáviděných „židobolševiků“ a s větší nebo menší horlivostí se poté, co po přepadení Sovětského svazu v červnu 1941 Němci Rudou armádu z Pobaltí s těžkými ztrátami vyhnali, zapojili do jejich služeb. Co ovšem na jejich chování představuje temnou skvrnu, je zuřivost a rozsah, s jakými se zejména Litevci a Lotyši zapojili do „konečného řešení židovské otázky“.
Když se fronta pro změnu po třech letech v důsledku obratu válečné štěstěny valila na západ, německé okupanty, kteří nehodlali Říšskému komisariátu Pobaltí, později Ostland, poskytnout nezávislost stejně tak, jako ji nemínili darovat Ukrajině, nahradili opět Sověti. Ty etničtí Litevci, Lotyši a Estonci pokládali za větší zlo. Proti nim se po trpkých zkušenostech z roční okupace vzedmulo mohutné – uvážíme-li, jak jsou Estonci, Lotyši a Litevci malé národy – hnutí odporu.
Nerovný zápas
Poté, co pobaltské republiky po neúspěšném puči proti Michailu Gorbačovovi v roce 1991 obnovily meziválečnou nezávislost, mnohatisícové oběti lesních bratrů začínaly nabývat kontur až národního mýtu, utvářejícího národní identitu těchto jednotlivých zemí.
Sovětská moc reagovala na partyzánskou činnost vězněním, deportacemi, popravami, zkrátka bezuzdným terorem… V zájmu objektivního hodnocení událostí je nezbytné poznamenat, že ani lesní bratři (estonsky metsavennad, litevsky miško broliai a lotyšsky mežabrāļi) také mnohdy nejednali v rukavičkách a v hledáčku jejich pomsty se ocitali nejen komunističtí aktivisté a funkcionáři, představitelé represívních orgánů, kolchozů a sovchozů, ale rovněž jejich rodinní příslušníci. Oboustrannému teroru padly za oběť tisíce nevinných lidí.
Není těžké uhodnout, jak natolik nerovný zápas musel nakonec dopadnout. Patrně nevyzní jako přílišná nadsázka, uvedeme-li, že v době vyvrcholení partyzánských aktivit lesních bratrů čítaly sovětské ozbrojené síly zhruba tolik příslušníků, kolik mělo Estonsko, Litva a Lotyšsko obyvatel!
Novátorský přístup
Rafał Wnuk odkrývá v publikaci Lesní bratřidosud málo známé stránky silného antikomunistického odboje tří svobodymilovných národů. Jejich předem prohraný boj nijak neglorifikuje, nerozpakuje se zmiňovat ani některé jeho stinné stránky. Zároveň nás seznamuje s profily a osudy těch, kteří měli odvahu postavit se tomu, co bylo v jejich očích ztělesněním absolutního temna. Z tohoto hlediska je třeba vnímat bytostnou nedůvěru, jakou představitelé a obyvatelstvo Pobaltí – tedy kromě početné ruské menšiny v Estonsku, a zvláště v Lotyšsku – chovají k Putinovu Rusku, netajícímu se snahou o obnovu matičky Rusi pokud možno v hranicích Sovětského svazu, do něhož patřilo i Pobaltí.
Kuriozitky místo epilogu
Po Stalinově smrti sovětské orgány sice lesním bratrům nabídly amnestii a rozsáhlejší ozbrojený odpor zlomily již v první polovině padesátých let, ale někteří jedinci to nevzdali ani poté. Teprve v roce 1978 (!), už za Brežněva, odhalili a při pronásledování zabili posledního estonského příslušníka odbojového hnutí – Augusta Sabbeho. Poslední lotyšský lesní bratr, Jānis Pīnups, se skrýval v lesích až do úplného odsunu teď už nikoli sovětských, ale ruských jednotek z území své vlasti roku 1995!
