Odkdy vězí Praha v hlavě Dana Browna? Spadeno na nás měl už od roku 2010, mohli za to máma a táta
„Praha je nádherné město, jako stvořené pro mysteriózní román,“ říkal mi Dan Brown v lednu 2010 ve východoamerickém Exeteru, kde tou dobou bydlel. „Moji rodiče tam párkrát byli a pořád mi opakují, že je zločin, že jsem se tam ještě nevydal. Vzpomínají na orloj a na zelená světla, kterými jsou zalité budovy v centru…“
Možná už tehdy, během prvního rozhovoru, který u příležitosti českého vydání washingtonského thrilleru Ztracený symbol poskytl díky nakladatelství Argo Reflexu, zvažoval Prahu jako kulisy zběsilých honiček Roberta Langdona – za přeživšími a za poznáním. Ale až po patnácti letech vydal Dan Brown své Tajemství všech tajemství, román, jehož prodeje bleskurychle, nejspíš hned během prvního prodejního dne, překročily bestsellerovou hranici deseti tisíc prodaných výtisků.
„Pokud k vám ale pojedu, pak jen inkognito. Lidi mě poznávají, což je hezké – za posledních sedm let mi jen jediný člověk na ulici řekl, že nenávidí, jak píšu – ale jakmile by mě zahlédli u vás v muzeu, bylo by jim všechno jasné,“ řekl mi před necelými šestnácti lety spisovatel. Tou dobou mu svět ležel u nohou, přesto jako místo konání interview navrhl budovu školy ve svém rodném Exeteru, kde vystudoval a posléze několik let učil. V médiích celého světa včetně České televize před pouhými pár dny potvrdil, že ačkoli psal svou novinku více než sedm let, myslel si na Prahu právě patnáct roků.
Pobýval v Praze především duchem
Redaktoři z Arga to tak nějak tušili; na přímou otázku Reflexu, zda je ono tušení správné, však autor ani v jednom ze tří případů neodpověděl tak, jak by si našinec představoval. Kdy se dozvěděl jeho český redaktor Petr Onufer, že to slovo padne na stověžatou matičku? „Poprvé jsem o tom přímo od Dana slyšel před nějakými dvěma a půl lety, kdy mi ohledně toho sám zavolal. Prozradil mi tehdy, že poslední dva roky strávil v Praze. A já se velmi podivil, že jsem si ho nevšiml, že jsem ho nepotkal, že se nám neozval a nezašel s námi na večeři jako obyčejně… Řekl mi, že ty dva roky pobýval v Praze především virtuálně, duchem, že rešeršoval v literatuře a na internetu. Vzápětí mi lakonicky oznámil, že o naší metropoli právě dopsal román.“
Dan Brown pobýval v Praze šestkrát, vždy na dobu kratší týdne. Poprvé roku 2012, pak v půli ledna roku 2014, kdy zde během čtyř dnů se svou tehdejší manželkou Blythe navštívil běžné turistické atrakce a pohovořil s novináři. Poté v říjnu 2021, kdy u příležitosti vydání své dětské knížky Divoká symfonie uvedl tento někdejší hudební skladatel v pražském Obecním domě svůj stejnojmenný opus, který nazkoušel Český národní symfonický orchestr. Pak přiletěl na podzim roku 2022; právě tehdy se svými redaktory během několika dní prošel velkou část lokací (a lokálů) využitých v šestém thrilleru s jediným profesorem symbologie na světě, Robertem Langdonem, v hlavní roli.
Sklepení tu máte? A mohl bych ho vidět?
Prošel se tehdy v doprovodu své přítelkyně i přátel z žižkovského nakladatelství Argo po Petříně, stavili se v knihovně Strahovského kláštera i v Klementinu, pojedli v luxusních restauracích i v obyčejných kavárničkách. Redaktoři na tom neviděli nic zvláštního, protože takhle jeho návštěvy probíhaly posledních třináct let – rád se vyptával, co by v metropoli stálo za vidění, a naopak svým nakladatelům vždy nadhodil, co by rád viděl on sám… „Často to byly velmi překvapivé lokace,“ konstatuje s odstupem Petr Onufer, „a říkal jsem si, že je vidět, že ho Praha opravdu zajímá. Vyptával se do detailů na místa, kam běžný turista netouží jít a on je vidět chtěl. Celou tu dobu jsem si samozřejmě říkal, že tenhle zájem může někam směřovat i z profesního hlediska, a v onom roce 2022 bych musel být úplně tupý, kdyby mě nenapadlo, že kromě samotných procházek probíhá také cosi jako sběr materiálu či rešeršní práce. Když jsme například seděli v restauraci mimo centrum, kterou si Dan sám vybral, začal se po jídle doptávat personálu, jestli tam mají nějaké podzemí, sklepení… Říkal jsem si, že tohle je opravdu otázka nad rámec běžné zvědavosti. Udeřil jsem na něj, ale on mou otázku zahrál do autu, jak je jeho dobrým zvykem.“
Tajemství redakční kuchyně
Až o něco později Dan Brown šéfredaktora prestižní Edice angloamerických autorů požádal, zda by mu nedělal jakousi „pražskou spojku“ – „tedy zda bych ty četné české reálie, které se v knize objevují, fakticky nepohlídal. A stejně tak detaily z jemu cizího kulturního prostředí a věty v češtině, v tom poměrně uživatelsky nevstřícném jazyce.“
Petr Onufer si nejprve myslel, že Praha bude hrát v osmém Brownově románu vedlejší roli, podobně jako Istanbul nebo Budapešť v jeho předchozích knihách – že se sem část děje v jednu chvíli přelije, ale pak se zase vrátí zpátky někam jinam. A ačkoli Pavel Mandys ve své recenzi Tajemství všech tajemství na serveru iliteratura.cz soudí, že je česká metropole spíše kulisou než plnohodnotným hlavním hrdinou knihy, za něhož ji Dan Brown označuje, i Petra Onufera míra zapojení Matky měst překvapila.
O své roli editora a opraváře omylů ovšem blíže hovořit nechce: „To jsou taková tajemství redakční kuchyně, o kterých se nikdy nemluví. Ale nemyslete si, s rukopisem to rozhodně nebylo nijak zlé. Naši zásluhu nebo svoji zásluhu na výsledném tvaru bych nepřeceňoval. Každopádně pro mě bylo ctí a potěšením pracovat s takto úspěšným autorem, který zároveň tak ochotně a rád přijímá cizí návrhy a zásahy a zároveň se nebojí žádat o konzultaci i v detailech. Jen aby to všechno sedělo a aby byl čtenář potěšen a poučen, o což myslím Danu Brownovi jde především.“
