Může být Houellebecq feminista? Hranici mezi autorem a dílem záměrně znejišťuje
L´enfant terrible evropské literatury, fenomén především nultých a desátých let 21. století, Michel Houellebecq vystupuje ve veřejném prostoru konzervativně a s věkem přitvrzuje. Znamená to však, že své dílo dává automaticky do souladu s tímto názorovým proudem? Do jaké míry by měla být pro interpretaci textu stěžejní osobnost jeho autora? Je možné, aby vyznění knihy stálo v opozici k názorům a sebeprezentaci spisovatele ve společnosti? A je schopnost literárního díla obstát samo o sobě znakem jeho kvality?
Nekonečná hra s veřejností
„Nemám rád feministky. Myslím si, že narušily vztahy mezi lidmi a že dnešní feministky jsou stokrát horší než jejich předchůdkyně,“ lze se dočíst v knize Michela Houellbecqa „Několik měsíců mého života“, která vyšla v roce 2023 a je tak posledním jeho dílem. Francouzský spisovatel ji pojal autobiograficky a rozhodl se do ní zařadit prezentaci škály kontroverzních konzervativních a xenofobních názorů a postojů. Tentokrát už to ale nefungovalo, tak jak by si patrně přál. V minulosti však vyvoláváním kontroverzí vířil mediální vody pravidelně a nutno podotknout, že při pohledu na jeho úspěchy na literárním poli, se to dařilo.
Dle jediného uceleného životopisu Michela Houellebecqa od Denise Demonpiona dbal autor Elementárních částic odjakživa na to, jak působí navenek. A ve své sebeprezentaci se neváhal uchylovat k fabulacím a držením svého okolí v neustálé nejistotě. Do jisté míry by se dalo říct, že osobnost Michela Houellebecqa jako spisovatele, byla stvořena v rámci promyšlené marketingové kampaně, jejíž nedílnou součástí byly právě kontroverze spojené s jeho vystupováním na veřejnosti i s obsahem jednotlivých knih. Houellebecq byl vždy vypočítavým autorem, který se snažil šokovat a vytvářet tak marketing pro své dílo. Joaquim Vital, zakladatel prestižního nakladatelství La Différence, o Houellebecqovi prohlašoval, že je nejenom šikovný autor, ale že také moc dobře ví, co dělá v oblasti propagace. Nezáleží na tom, jestli se o něm mluví dobře nebo špatně, hlavní je, aby se o něm mluvilo. Ať už to byly veřejné výstupy nebo výběr palčivých témat pro jeho romány, tak aby rezonovaly společností dříve, než se vůbec dostane dílo na pulty knihkupectví, pozornost okolo vydání knih Michela Houellebecqa byla vždy obrovská. Taková, že možná dokonce zastiňovala význam samotného textu, od kterého automaticky veřejnost očekávala, že bude odpovídat narativu, který okolo sebe jeho autor šíří. Při bližším pohledu a důsledné interpretaci Houellebecqových textů lze však vysledovat, že rozhodně nepropagují ultrakonzervativní hodnoty. Bylo by asi příliš odvážné tvrdit, že jdou přímo proti nim, jsou ale minimálně schopny velice zajímavým způsobem otevírat debatu nad aktuálními tématy. A vzhledem k tomu, kolikrát se Houellebecqovi podařilo předvídat na základě analýzy společenského dění jeho další vývoj, není na škodu vracet se v jeho díle o více než třicet let zpět, na úplný začátek. I tam lze najít důležité podněty a myšlenky, které nám mohou pomoci s orientací v dnešním složitém světě.
Interpretace bez hranic
Co je to vlastně román? Podle literárně teoretických výkladů je román útvar, který by měl být objektivní zprávou o světě. Prostřednictvím postav nabízí celé spektrum pohledů na konkrétní problematiku a vybízí tak čtenářky a čtenáře k zamyšlení, provádí je cestou k ustanovení vlastního názoru a tento proces učí, aby byl schopný aplikace na další situace. Podle Jonathana Cullera a jeho Úvodu do literární teorie je jedním ze stěžejních principů k interpretaci díla proces identifikace a tvorba identity. Čtenářka či čtenář se prostřednictvím postav dokáží ztotožnit s konkrétní problematikou a prožitkem četby ustanovují svojí vlastní identitu. Interpretace textu se pak logicky odvíjí nejen od toho, kdo ho napsal, ale také od toho, kým je čtený. Hranice interpretace nejsou bezbřehé a odvíjí se od kontextu autora, čtenářky/čtenáře a také například doby, kdy byl text napsán i interpretován. Tento kontext však už podle Cullera omezený prakticky není a interpretací tak může vznikat v návaznosti na něj neomezené množství.
Platforma vhodná pro podnícení společenské debaty
V pořadí třetí román Michela Houellebecqa, Platforma, zejména poslouží k tomu, abychom se pokusili shrnout dosud zmíněné myšlenky do srozumitelného výstupu a nabídnout jiný pohled na interpretaci Houellebecqova díla. Platforma vyšla v roce 2001 a její vydání provázely kontroverze. Veřejností rezonovaly jednak explicitní vyobrazení sexuality, ale možná ještě více islamofobie, která byla považována za hlavní téma knihy. V příběhů opravdu zazní, že „Islám je vůbec to nejhloupější náboženství“. Lze ale důvodně předpokládat, že tento výrok mohl fungovat jako jedno z oněch promyšlených šokujících vyjádření, která přitahují pozornost. Platforma je přitom především kritika moderní západní společnosti zaměřené na výkon. Je o vztazích mezi lidmi, kteří už nejsou schopni citů, o postavení žen ve společnosti, která funguje v jejich neprospěch (poukázat na to je podle spisovatelky Pam Morris a její knihy Literatura a feminismus mimo jiné jedním z úkolů feministické literatury), o novodobém kolonialismu a v neposlední řadě o lásce.
Jedním z hlavních motivů knihy je problematika sexuální turistiky. Houellebecq detailně představuje fungování turistického kolonialismu Thajska, které je zcela přizpůsobeno potřebám západního turisty. Tento fakt nepodléhá jasně vyslovené kritice, autor však nabízí pohled různorodého množství společenských hlasů a tvoří polyfonní strukturu, která je dobrou půdou ke společenské debatě. Text Platformy představuje sexuální pracovnice jako ženy, které nemají právo na svobodné sebeurčení, což jde naprosto proti feministickým postojům. Vzhledem k jejich finanční a rodinné situaci se musejí uživit za každou cenu. A právě západní společnost a potřeby jejího turisty jim k tomu vytvořily příležitost, kterou nemohou odmítat a stávají se tak prostitutkami. Setkáváme se tu s intersekcionálním charakterem oprese, tak jak jí vnímá čtvrtá vlna feminismu. Ženy čelí diskriminaci nejen kvůli své genderové identitě, ale také kvůli příslušnosti k rase, národnosti a společenské třídě. Zároveň je tu patrná kritika západního kapitalismu jako systému, jehož dosah je tak silný, že ovlivňuje životy žen na druhé straně světa.
Dalším důležitým aspektem interpretace Houellebecqova románu je vyobrazení ženských postav. Na tomto omezeném prostoru lze zmínit pouze druhou hlavní postavu Valérii, která se stane partnerkou vypravěče a protagonisty příběhu Michela. Valérie je reprezentantkou tak zvané třetí ženy, tak jak jí ve stejnojmenném díle představuje spisovatel Gilles Lipovetsky. Není definována vztahem k žádnému muži, je emancipovaná a samostatná autonomní jednotka. Je profesně velice úspěšná, je atraktivní, sebevědomá, dává otevřeně najevo svou sexualitu a zcela si podmaní typické mužské, tedy byznysové, prostředí. Nejvíce inspirativní na ní ale nakonec není to, že dokázala ovládnout pravidla úspěšného byznysu a podmanit si systém, ale to, že ho na konci dokázala zbořit. Po uvědomění si pomíjivosti věcných statků se totiž rozhodne na vrcholu kariéry tento profesní svět opustit a vybrat si život.
V neposlední řadě je nutné zmínit téma, které se vine romány Michela Houellebecqa už od jeho prvotiny Rozšíření bitevního pole, a to je téma hierarchizace sexuální přitažlivosti. Jeho texty upozorňují na privilegia fyzické krásy a představují jí jako komoditu určující postavení ve společnosti. Ten, kdo touto komoditou nedisponuje, je omezen ve fungování na trhu, neschopen navazovat vztahy a propadá do frustrace a nenávisti. V Rozšíření bitevního pole vede tato frustrace až k chuti přistoupit k násilnému činu. Houellebecq tak s velkým předstihem zpracoval krizi mužství, kterou momentálně prožíváme, která vede ke vzniku a rozšiřování manosféry a je chybně přisuzována právě cílům feministického hnutí.
Překvapivě komplexní pohled
Ačkoli je Michel Houellebecq vnímán ve většinové společnosti jako konzervativec, občas dokonce xenofob, rasista, sexista a misogyn, jeho texty, a zejména román Platforma, nabízí poměrně komplexní pohled na otázky feministického hnutí. Mimo jiné předkládá hledání ženské identity v patriarchálním světě a upozorňuje na to, jak jsou ženy stále ve společnosti a v literatuře stereotypně vnímány a zobrazovány. Stejně tak nás text vybízí k uvědomění si neustále stereotypizace genderových rolí, které se do jisté míry snaží obracet a důležitým motivem je zmiňovaná sexuální turistika, zneužívání žen z rozvojového světa a jejich sexuální objektivizace.
Michel Houellebecq z veřejného prostoru v posledních letech mizí. Když se v něm ale objeví, nelze se zbavit pocitu, že se radikalizoval. Byla by však škoda, aby se kvůli tomu zužoval prostor pro interpretaci jeho díla. Platformu Houellebecq napsal skoro před čtvrt stoletím. Stále je aktuální a nová doba bude nabízet její nové výklady. Mnoho z nich by možná sám autor odsoudil, ale to neznamená, že nemohou být společensky přínosné. Houellebecq není feminista, ale pro feminismus, který ve veřejném prostoru často kritizoval a kritizuje, jsou paradoxně jeho texty důležité. Bylo by troufalé tvrdit, že feministické myšlenky přímo propagují. I kdyby však na tuto problematiku pouze upozorňovaly a vytvářely prostor pro konstruktivní diskusi, není to málo.
