Valerio la Martire: Když jsem pochopil, že jsem gay, myslel jsem, že jsem sám nebo přinejlepším vzácná výjimka
Ninu Scaliovi je šestnáct a vášnivě se zamiloval. Jenže jsme na Sicílii v roce 1980 a kolem vládne mafie a homofobie, i proto Marco není ta správná volba. Že se právě vrátil z vězení, je nemanželským synem chlapa, co ho za mříže poslal, a jeho máma se upíjí k smrti, není pro tradiční rodinu Scaliů zdaleka takový problém, jako že je Marco gay, dokonce nachytaný. Autor několika knih zejména pro mladší publikum Valerio la Martire (*1981) se nechal při tvorbě svého románu s názvem Podivnost, který česky vydalo nakladatelství Meridione, inspirovat skutečným zločinem ve východosicilském městě Giarre. A protože jde o variaci na kroniku ohlášené smrti, už od počátku víme, že to s mladíky a jejich láskou skončí tragicky.
Jak se vaše literární pojetí příběhu z Giarre liší od toho, co bylo úřady vyšetřeno?
Ono vlastně nic vyšetřeno nebylo: případ vraždy pětadvacetiletého Giorgia Agatina Giammony a patnáctiletého Antonia Galatoly z Giarre zůstává i po pětačtyřiceti letech neobjasněný. Verze společně naplánované sebevraždy byla nesmyslná a karabiníky vynucenému přiznání Antoniova třináctiletého synovce Franceska Messiny, údajného střelce, nikdy nikdo nevěřil. Když jsem Podivnost před více než dekádou začínal psát, měl jsem v rukou víceméně jen informace z černé kroniky o dvou zmařených životech, které skončily vinou nepochopení a nenávisti, homofobie. Rozhodl jsem se narativně vyplnit určité prázdno, které vzniklo tím, že se všichni soustředili jen na konec příběhu. Jenže já chtěl vyprávět o lásce, která k onomu konci vedla. Rekonstruoval jsem, jak se kluci seznámili, jak v sobě objevili romantický cit a také odvahu dát homofobnímu prostředí svoji lásku najevo a pokusit se ji hájit. Nemám moc rád autoreferenční, autofikční texty, raději vyprávím o druhých, ale každý autor do svých textů vkládá něco ze sebe. Pokoušel jsem se ty dva chlapce s nešťastným osudem ve své knize trochu hýčkat a rozhodl jsem se, že jim věnuju část svého dětství, totiž řeku – ta v téhle části Sicílie není. Já v dětství a dospívání k takové řece chodil a cítil se tam svobodně a v bezpečí. Tak jsem jim takové bezpečné místo dal.
Jel jste za obyvateli Giarre? Dodrželi omertu, příkaz mlčení a neposlušnosti vůči policii zavedený mafií, a tím se stali spoluviníky, komplici.
Ano, hovořil jsem s lidmi z Giarre, které získalo neblahou aureolu a zahalilo se na tři dekády do chmurného ticha. Přesto jsem vyslechl svědectví několika pamětníků zločinu a nastudoval si články o události z dobového tisku. Nesmírně mě potěšilo, že mi z Giarre pár týdnů po vydání románu zavolali a požádali mě, abych knihu představil u nich. Chtěli zbořit hradbu mlčení. Do knihkupectví po autorském čtení přišel tatínek s holčičkou, asi dvanáctiletou. Děvče brousí kolem knih o Harrym Potterovi, ale zjevně ji zajímá srocení lidí kolem mě. Tatínek přivádí nesmělou holčičku: „Tak se ho zeptej…“ – „O čem je ta vaše kniha?“ Jsem v rozpacích, román začíná vraždou, to není nic pro děti. Opatrně naznačuju, o čem vypravuje, ale pořád se dívám na jejího otce: co vlastně jeho dceři můžu říct, na co už je zralá? On pochopí moje rozpaky, skloní se k ní a řekne: „Víš co? Tak si ten román koupíme a přečteme si ho spolu. Jde o skutečný příběh, moc ošklivý, a my si o něm přečteme taky proto, aby už se takové věci nikdy nestaly.“ Knihu si koupili, odešli a já od té doby nosím vzpomínku na ně v sobě jako důkaz, že se věci mění k lepšímu.
Jak je to tedy s homofobními náladami v Itálii dnes a jak moc se liší podle regionu?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
