V Cannes se řeší začátky nové vlny a konec světa, osvěžením je hororová komedie o žralocích
Festival v Cannes je v polovině. Který z uváděných filmů vypadá na Zlatou palmu? Jedna zatím spadla na bulváru Croisette. Richard Linklater složil poctu francouzské nové vlně a Oliver Laxe se těší na konec současných pořádků.
Podle tabulky kritiků v deníku Screen má nejvyšší hodnocení historické drama Two Prosecutors od Sergeje Loznici. Následuje německá freska Sound of Falling a také francouzská novinka veterána amerického nezávislého filmu Richarda Linklatera Nouvelle Vague. V černobílém retru se v ní vracíme ke kořenům francouzské nové vlny, totiž ke Godardovu natáčení jeho prvotiny U konce s dechem (1960) s Jean-Paulem Belmondem v roli zloděje a vraha, který tráví čas s americkou novinářkou v podání Jean Seberg. Richard Linklater ukazuje, že samotný proces vzniku byl podobně revoluční jako výsledný film, jenž pomohl odstartovat slavnou francouzskou novou vlnu. Nouvelle Vague působí vyloženě roztomile a cementuje godardovský mýtus nerdního tvůrce, který se vzepřel všem konvencím. Něco navíc? Nevidím.
Richard Linklater se na červeném koberci potkal se svým přítelem Quentinem Tarantinem. V devadesátých letech oba stáli u podobné vlny nezávislých, svobodomyslných filmů, jen tentokrát ne Francii, nýbrž ve Spojených státech. Podle Linklatera sice stále vznikají zajímavé nové věci, ale narážejí na nezájem mainstreamu. „Naší měnou je finanční úspěch. Když neprodáte milion desek nebo nemáte stamilionové tržby, lidé se jenom podiví, proč by vám vůbec měli věnovat pozornost.“
Pozornost byla také upřená na Jennifer Lawrence a Roberta Pattinsona v soutěžním dramatu Die, My Love. Britská režisérka Lynne Ramsay (Musíme si promluvit o Kevinovi), tu vykresluje další ze svých skic problematického rodičovství. Spisovatelka Grace (Lawrence) se s partnerem stěhují z New Yorku na venkov, radostnou romanci ale ukončí početí potomka: matka musí zůstávat doma a starat se o syna, což nese jen obtížně. Kritika se shoduje, že Jennifer Lawrence je první kandidátkou na palmu za nejlepší herecký výkon.
Mým soutěžním favoritem je spíše rozporuplně přijaté svíravé drama Sirât španělského režiséra Olivera Laxeho. Luis (Sergi Lopéz) přichází na rave v marockých horách a hledá tady svou dceru. Odešla z domova, snad právě do podobné komunity. Luis, doprovázený synem, pak následuje partu travellerů na další rave, zatímco zemi začnou hýbat nepokoje, které zásadně ovlivní putování hrdinů. „Rád poslouchám Korán, opájím se těmi zvuky. A na druhé straně miluju techno,“ řekl mi Oliver Laxe během rozhovoru.
Jak je letos v Cannes zvykem, režisér nejeví zájem o příběhové vyprávění, ale vytváří koláž emocionálních scén. Prostředím, detailním zachycením raverského života i obsazením tanečníků s jizvami či chybějícími končetinami působí autenticky a ve spojení s tanky na horizontu až dystopicky. „Je konec,“ říkal mi pak po projekci režisér. „A všichni to už vědí. A tak čekáme na reset,“ doplnil, ale usmíval se při tom. „Jsem realista. Připadá mi ale, že žijeme ve skutečně stimulující době. A po pravdě, bylo to horší, když jsme tomu neustálému pokroku ještě věřili. Bylo to až jako náboženství. Teď je to pryč. Ekonomie a ekologie, tedy jediné dvě moderní pravdy, nám říkají, že je to pryč. Doufám, že to bude jako s dinosaury, vyhynou ti obři a my se nějak adaptujeme.“
Přestože množství filmů v Cannes reflektuje nelichotivý stav venkovního světa, nepanuje tu jenom temnota. V paralelním programu Quinzaine des cinéastes mě okouzlila australská hororová komedie Dangerous Animals od žánrového specialisty Seana Byrnea. Surfařka Zephyr (Hassie Harrison) se po krátké romanci s Mosesem (Josh Heuston) stává obětí násilnického milovníka žraloků Tuckera (Jai Courtney). Ten se svým člunem zajíždí na volné moře, kde oběť zavěsí z lodi a čeká, až se objeví krvelačná stvoření. Tleskalo se, úlevné vískání se mísilo s výbuchy smíchu. Sem konec světa ještě nepřišel.
