Vysmívali jsme se japonským turistům, že pořád fotí, dnes děláme to samé. A co na to Božena Němcová?
Jak jsme se postupně stávali turisty? A je to v dějinách něco zcela originálního? Jak se měnilo trávení „dovolené“ od B. Němcové k Jaroslavu Gollovi, Josefu Pekařovi a Franzi Kafkovi? I na to hledá odpovědi historik Jan Pezda (* 1990) působící na Ostravské univerzitě v knize Slunce, voda, vzduch: Zrod moderního turismu. I s množstvím názorných dobových fotografií a karikatur ji nedávno vydala Paseka.
V publikaci Slunce, voda, vzduch: Zrod moderního turismu Jan Pezda líčí, jak se postupně vylepšoval vztah Evropanů k lesům či k horám, jež byly dlouho obávány, respektive pokládány za chorobné výrůstky, bradavice či puchýře, nebo přirovnávány ke groteskně „vystrčenému zadku“ Země. Nebo jak se v pozitivním směru posouvaly naše postoje k moři: tato masa slané vody, navíc plná živočichů a potvor, pro něž není v biblické rajské zahradě místo, byla vnímána jako zneklidňující pozůstatek ničivé biblické potopy.
Pohani na Rujáně
Až během novověku lidé začali objevovat/vynalézat vznešený majestát přírody a pobyt v ní začali shledávat zdravým a regenerujícím. Kupříkladu odpor, strach a nejistotu, jež probouzelo moře, stále silněji umenšovaly nové poznatky o jeho příznivých účincích na organismus. Dřívější zdroj nemocí získával věhlas zotavovny a byl vychvalován pro „léčebné síly“.
Na základě názorných citací středoevropských pisatelů pak autor demonstruje, jaké byly hlavní pohnutky těchto novodobých turistů k cestování. Vlastenecky orientovaní Češi kupříkladu na německém největším ostrově, na Rujáně, pátrali po stopách dávného slovanského osídlení a tamní pohanské svatyně, a někteří se dokonce utvrzovali v pocitu, že z hlubin moře slyšeli tajemné zvuky vydávané těmito Slovany. Autor k tomu sarkasticky dodává, že český „turista hledící do dálav má špicovat své panslavistické uši a snažit se zachytit ozvuky ze slovanského zásvětí“.
Mušukulumbové z nejtemnější Afriky
Jiní navštěvovali exotická etnika, aby se přesvědčili o vlastní civilizovanosti a jejich „barbarství“, případně naplno prožívali jejich jinakost včetně té tělesné. Tak autor cituje litovelskou turistku Miroslavu Frištenskou (1888–1947), která emotivně líčila, jakým pocitem hrůzy, odporu, ale snad i vzrušení se zachvěla, když se měla dotknout ztepilého dakarského domorodce, totiž vložit svoji bílou ruku do jeho „černé dlaně s červenými nehty.“
Lidé z vyšších vrstev se dlouho záměrně neopalovali, takže když se na slovenském slunci připálila Božena Němcová, stěžovala si, že vypadá jako „cigánka“. Kult snědě opáleného těla, které má být napříště pomyslnou kopií antické bronzové sochy, jako první budovali hlavně němečtí nudističtí stoupenci hnutí Lebensreform a od nich se později rozšířil i na spořádané návštěvníky normálních koupališť. Ovšem i zde dobové pozorovatele zprvu napadaly asociace značně exotické: „Leckterý náruživý návštěvník plovárny by si mnoho nezadal s některým ,Mušukulumbem‘ z nejtemnější Afriky.“
Turismus z třídního hlediska
Závěrečné kapitoly ovšem líčí i návštěvy obyvatel Čech ve velkoměstech typu Paříže či New Yorku, které jim zase mohou připadat jako vize budoucnosti. Zmíněná Frištenská při pohledu na americké mrakodrapy ani nevěřila svým zrakům a připadala si jako v jiné dimenzi: „Jako bych se probudila někde na jiné planetě, kde jsou jiné zákony, tíhy, prostory času a výšky.“
Významný je v knize třídní aspekt. Turismus autor pojímá jako povýtce měšťanský fenomén. Měšťanstvo si ovšem své turistické cesty, inspirované životním stylem „zhýralé“ šlechty, muselo samo před sebou obhájit adekvátním alibi, přičemž k častým „kamuflujícím“ motivům – duševní a tělesné regeneraci – přibývá okolo roku 1900 „módní narovnávání nervů“. Jestliže byl přitom během všedního pobytu v domácím prostředí měšťan/měšťák sešněrován stravovací umírněností a tlumenou sexualitou, pak zvláště v lázních probíhala podle autora měšťanská transgrese. Právě tam hojně docházelo k překračování zákazů měšťanské morálky, aby tyto normy mohly záhy být, po návratu k všední každodennosti, znovu obnoveny.
Svědectví Franze Kafky
Při pobyt u moře nebo v lázních se na první pohled mohlo uskutečňovat dokonalé splynutí hostů v jednolitou masu „veselých svobodomyslných naháčů“, uvolněných občanů, kteří se baví, sluní a sportují pro zdraví, sílu a krásu, zbaveni společenských rolí a masek. Ovšem právě jen na první pohled. Jak zaznamenal Franz Kafka, mohlo to mít řadu háčků, jako když si spisovatel mezi naháči jednou všiml muže s výrazným pečetním prstenem, takže i díky tomu v něm identifikoval slavného pruského důstojníka, básníka a skladatele (v jednom). Nápadný šperk, který si coby poslední stopu urozenosti „zapomněl“ jinak kompletně svlečený oficír odložit, demonstroval jeho stavovskou pozici a nenechal „stresem se potícího Kafku ani na okamžik na pochybách o tom, kdo je mezi zdánlivě rovnorodými naháči pánem“.
Pezda sice toto téma dále nerozvíjí, ale s autory knihy Etnologie pláže (vyd. CDK, 2022) Martinou Vítkovou a Petrem Lozoviukem můžeme doplnit, že v současnosti jsou pláže v tomto ohledu rozrůzněné: na těch luxusnějších je prý sebeprezentace formou drahých hodinek či šperků častá, oproti tomu letoviska jako Bibione, místo odpočinku pro nízko- až středně příjmovou klientelu, nabízejí spíše možnost se odpoutat od svého společenského statusu, a tedy i od touhy dávat jej okatě najevo.
Dnešní stádní turistika a otrocké následování
Následný vývoj ve „zbytku“ 20. století Pezda nesleduje a „přeskakuje“ rovnou do současnosti, kde podle něj můžeme na všech turisticky atraktivních místech vidět tutéž „stádní turistiku s roji turistů, kteří šouravým krokem otrocky následují deštník svého průvodce“. Přičemž „turismus“ se stává principem, který je takřka všudypřítomný: jako jasně vyhraněná oblast lidských aktivit se s globalizací pomalu rozpouští a prosakuje i do ostatních sfér života. Jak tvrdil sociolog John Urry (1946–2016), „turistické atrakce se rozšířily po celém světě, zatímco místa běžných lidských činností spojených s nakupováním, trávením volného času či prací byla přetavena do nových turistických forem.“
Cosi na způsob turistů přitom podle autora znala už antika, takže zvláště italské pobřeží od Říma po Neapol bylo v době pozdní římské říše srovnatelné s „dnešní francouzskou Riviérou“. Ovšem navštěvovat tehdejší lázně, nevěstince, divadla a koncerty s tanečníky, akrobaty i žongléry, případně fandit v gladiátorských amfiteátrech, tehdy nemohlo tolik lidí jako dnes.
Kniha je psána s ostrým sarkasmem, ale současně překypuje pozoruhodnými citacemi i odkazy na odbornou literaturu. Text je velmi hutný, takže mnohá témata autor jen v základních obrysech naznačí a v rychlém sledu přechází k dalším. I když s autorovými elegantně a provokativně formulovanými výpady proti všudypřítomné turistice nemusíme vždy souhlasit, jako sonda do turistické mentality, která zdá se stále expanduje, jde o pozoruhodné dílo. Jako bonus můžeme jistě označit to, že vychází z domácích pramenů, takže objasňuje, jak se probírané změny odehrávaly právě v našem prostoru.
