Jediným českým filmem v canneském programu byl letos animovaný kraťas Plevel od Poly Kazak. Studentka písecké FAMO jej promítla ve školní sekci La Cinef. Zručná zahradnice se stará o políčka obklíčená plevelem a je přitom konfrontovaná s vlastním strachem z čehokoliv cizího.
„Je to ruční malba, počítače ještě nejsou tak chytré, aby zvládaly olejomalbu,” říká Pola Kazak o výtvarné podobě Plevelu; jednotlivá políčka maluje olejovými barvami na sklo. Pak setře element, který se má v dalším momentě hýbat, a přemaluje ho do nové pozice. „V animaci je ta technologie důležitá, ukazuje vám směr vývoje děje, jak to celé pojmout,“ vypráví mladá režisérka na terase canneského festivalového centra.
Plevel ji napadl už v roce 2015, ale nevěděla, jak snímek pojmout. Pak začala pracovat na celovečerním filmu vytvářenému právě olejomalbou. „Touhle technologií to chci udělat!,“ došlo jí. Původně měla představu, že jí práce na filmu zabere pár měsíců, nakonec z toho bylo několik let. „Pak už ani nevíte, jak to dopadne, pochybujete nad tím, k čemu to celé je,“ vzpomíná na dobu, kdy si rozhodně nepředstavovala, že film bude moct uvést na nejslavnějším festivalu na světě.
Pola Kazak je tak další zástupkyní české animátorské školy, která ve světě dnes zanechává výraznou stopu: loni v Cannes uváděla režisérka Daria Kashcheeva svůj animovaný počin Elektra, ten později vyhrát sekci krátkometrážních filmů na festivalu v Torontu. Další nadějná animátorka Diana Cam Van Nguyen se zase letos zúčastnila canneského rezidenčního programu.
Jak ovšem dostat do Cannes i českou hranou tvorbu? To je otázka na producentku Kristýnu Michálek Květovou (Arvéd, Světloplachost). V Cannes nyní strávila pět intenzivních dnů v rámci tradičního producentského workshopu Producers on the Move. „Je to zaměřené primárně na networking s evropskými producenty,“ popisuje Kristýna Michálek Květová s tím, že ve výběru jich bylo okolo dvaceti, z každé země jeden. Z východní Evropy tam byly samé producentky, které dělají podobné filmy jako my v podobných podmínkách, což nám pomáhá v další spolupráci.“ Dále zmiňuje vzácnou producentskou návštěvu z německého Neftlixu. „Ten program má za pětadvacet let existence svou prestiž, přednášející mluví otevřeně, vyměníte si kontakty,“ říká.
Jako velkou překážku absence českých filmů na prestižním festivalu vidí mladá česká producentka jejich malou konkurenceschopnost: „Potřebujeme vice nadhledu, více razantních střihačů,“ tvrdí. „Některé naše filmy mají dobrý materiál, ale často se stříhají hodně benevolentně. I u artových snímků je potřeba dělat testovací projekce, konzultovat je ve fázi střihu i se zahraničními kolegy. Většina českých artových filmů má 120 minut, to je někdy moc,“ tvrdí rezolutně producentka, která během svého programu prezentovala i dokončovaný snímek Rok vdovy v režii Veroniky Liškové.
S Michálek Květovou se ve větrném dopoledni na břehu moře bavíme též o trendech v současném světovém kině. „Čím dál víc se objevují filmy, které naplňují divácká očekávání a zároveň jsou formálně volné,“ všímá si producentka. Zmiňuje produkci amerického studia A24, které do kin nedávno uvedla Občanskou válku od Alexe Garlanda. „Jsou to často extrémní filmy, ale díky mainstreamovému tématu, jakým je třeba diverzita, nebo áčkovému obsazení se dostanou i mimo festivaly.“ Jedním dechem zmiňuje i vzestup platformy MUBI, která se nejprve profilovala jako artový streamer, ovšem dnes již působí i jako distributor a producent. Kombinace artu s popem zatím vládne i canneskému programu: mezi nejoblíbenějšími a nejdiskutovanějšími filmy je muzikál Emilia Perez o narkobaronovi, který se touží stát ženou, anti lovestory Anora a extrémní body horror The Substance s famózní Demi Moore v roli stárnoucí televizní hvězdy, jež touží být stále mladá.
