O Haně Lundiakové (* 1978) víme za léta jejího působení na tuzemské hudební, literární a nejnověji též výtvarné scéně mnohé: skorodostudovaná bohemistka, máma dospívajícího syna, samorostka, samoučka a samokoučka, dobrovolná outsiderka. Ničeho se nebojí, nestydí, neštítí. Ať za klávesami harmoniky, nebo za klávesnicí počítače tvoří bez kompromisů a bez korektivu. Živelně požírá veškeré inspirační zdroje, co jsou kde k mání, a nad realitou nadstavuje svůj vlastní svět, zalidněný vesměs prototypy silných ženských se závazky – „zájmy, nájmy“ – a mužíčky-zviřátky zmítanými vášněmi a traumátky.
O lidské sexualitě píše podobně šťavnatě jak kdysi Kahuda, její erotická novelka Černý Klarus (2012) je nezapomenutelná. Kéž by bylo možno říci totéž o souboru jedenácti různorodých povídek Planetky (vyd. Odeon), jehož krásná obálka (opět Nikola Janíčková) je branou do bezčasí, v němž se odehrávají směšné lásky podpořené animálními reflexy v kulisách naprosté obyčejnosti, nebo naopak magického nadvědomí. Některé už vyšly (třeba Naháč v Reflexu), ty novější a lepší, trochu ledabyle slípnuté postavou slepnoucího malíře a prostorem starého letenského činžáku s vnitroblokem, nikoli.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
