„Vyprávění je jednou z nejuniverzálnějších a naprosto neredukovatelných činností člověka,“ napsal francouzský filozof Paul Ricœur (mj. přednášející na bytových seminářích v ČSSR před rokem 1989). Ale co je podstatou takového vyprávění?
Pro spisovatele Michala Ajvaze (*1949), který je profesně Ricœurovým kolegou, je to především příběh. V jeho případě nekonečný příběh, příběh-labyrint, skladiště, organismus, stavba. Jenže stále více vypravěčů v naší nárokové společnosti se domnívá, že literatura by měla být scénou pro moderování všech možných traumat v rámci „nové citlivosti“. Zatímco vypravěči příběhů obcházejí kauzalitu (vymýšlejí si), pracují s tajemstvím a s náhodou, pro novou tvorbu představuje náhoda záhadu a od ní je už jen kousek ke krizi. Každé vymknutí je krizí, námi žitá realita musí fungovat. Soubor technik, jimiž býval příběh vyprávěn, je nahrazován schopností vypsat se z pocitů a všech bolení…
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
