Ve výročních anketách o nejlepší alba roku 2023 je ta deska všudypřítomná: časopis Rolling Stone ji má na pátém místě, Variety na čtvrtém, NME na druhém, People na špici... GUTS, druhá kolekce dvacetileté Američanky Olivie Rodrigo, se hned po vydání ocitla na vrcholcích hitparád v USA, ve Velké Británii, v Austrálii a dalších zemích. Nelze si nevzpomenout na Jagged Little Pill (1995), třetí album tehdy jedenadvacetileté Kanaďanky Alanis Morissette, kterého se prodalo třiatřicet miliónů kusů. Obě desky jsou si obsahem velmi podobné: přetékají adolescentními zmatky, touhami, vztekem a beznadějí z toho, že mi nikdo nerozumí. Takové výpovědi zkrátka vznikají v každé generaci. Rodrigo ty své nahrává se zásadním podílem producenta a multiinstrumentalisty Dana Nigra, čímž zase připomíná svou vrstevnici Billie Eilish s jejím bratrem Finneasem.
Rodrigo má ze tří zmíněných umělkyň nejmíň osobitosti. Provádí hlasem všelijaké kousky, umí vedle šplhání do výšek i křičet a šeptat a šířit sladce vemlouvavou zášť, ale zní to až příliš školeně. I zvukový kabát alba je – jak dnes bývá bohužel zvykem – příliš ošetřený a elektronicky sterilní. Hudebně jsou tu hlavním trikem dynamické změny v rámci jednotlivých písní i na ploše celé desky. Poppunkové vypalovačky se prolínají s baladami, žahavé kytary si vyměňují místo s poklidným piánkem, agresi střídá lkaní. V textech jako z deníčku maturantky si autorka vyřizuje účty se svými ex, ale v jiných zpracovává i zkušenosti méně univerzální, třeba nátlak mužů z nahrávacího průmyslu (Vampire), nebo univerzálnost životního pocitu v určitém věku přesně pojmenovává (Teenage Dream: budu dostatečně dobrá?).
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
