Akvarel v dnešní době stojí v pozadí jiných uměleckých technik. Rozkvět zažíval v 19. století, kdy jej používali snad všichni umělci: byl dostupnější a praktičtější než olejomalba, do jisté míry nahrazoval médium fotografie, které se v té době začalo prosazovat ještě v černobílé podobě, a také napomohl rozvoji nových grafických technik. Význam této křehké techniky se teď snaží Národní galerie ve Veletržním paláci oprášit výstavou Akvarel mezi Prahou a Vídní, která do 7. ledna představuje díla českých i rakouských akvarelistů právě 19. století.
Důležitým přínosem expozice, již připravili historik umění Petr Šámal s kurátorkou Petrou Kolářovou, jsou momenty, kdy zkoumá souvislosti akvarelu s jinými uměleckými disciplínami a seznamuje návštěvníky se společensko-kulturními přesahy této techniky. Díky akvarelu, jenž byl rozšířen ve šlechtických rodinách jakožto volnočasová zábava dívek, se ženy často začaly prosazovat jako svébytné umělkyně – v této technice vynikala nejen Amálie Mánesová, která měla zázemí v umělecké rodině (dcera Antonína a sestra Josefa Mánesa, jejichž akvarely jsou ve Veletržním paláci rovněž vystaveny), ale také třeba Eleonore Thurn-Taxisová. Akvarely slouží i jako důležitý dobový pramen, který nám podává svědectví o tehdejší podobě měst, krajiny nebo osob.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
