Na televizi se nedívám. Nesleduju! Na české filmy nechodím. Naposled před patnácti lety! Tak proč bych měl/a platit koncesionářské poplatky? No protože tu žiju, někdo tu žil přede mnou a někdo tu doufejme bude žít i po mně. Tak bych se taky mohl/a podílet na tom, co s nimi sdílím – na kultuře. Ale vysvětlujte to lidem, co myslí jen sami na sebe. Never more dále putuje podceňování vlastního díla (skvělá inscenace Snowflakes!) a úřednickým šimlům.
Šimon Šafránek: Stačilo navrhnout zvýšení poplatku za veřejnoprávní média a na ixku (bývalém Twitteru) se strhla lavina: Na televizi se nedívám. Nesleduju! Na české filmy nechodím. Naposled před patnácti lety! Ať si to platí, kdo na to kouká. Ať se postará trh. Never more patří nám za to, že jsme evidentně mistři v otevřeném pohrdání vlastní kulturou. Nejspíš ji nemáme takovou, jakou bychom chtěli. A všichni ti frajeři, kteří ji spolu s jazykem před 250 lety křísili, jsou pak spíš za blázny. Co už, nejspíš by se všem ulevilo, kdybychom ji neměli. A bylo by to levnější.
Veronika Bednářová: Silná, autentická celovečerní divadelní inscenace Snowflakes režiséra Viktora Tauše, která měla premiéru ve středu 6. září na Jatkách78, není žádný „živý scénický trailer k filmu“ ani „živá upoutávka na film Amerikánka“. Je to formát aspirující na svébytné divadelní dílo, které si zaslouží odbornou i diváckou pozornost, a je skvělé, že bude putovat i po regionech. Prezentovat ji jako „předvoj k filmu“, který bude mít premiéru až v květnu 2024, je zavádějící, nehledě na to, že si to oněch třicet dětí, většinou z dětských domovů, které v muzikálu bez diskuse excelují, nezaslouží. Snowflakes je divadelní zážitek, ne trailer.
Jana Bohutínská: V odpovědi ministra Martina Baxy na písemnou interpelaci v Poslanecké sněmovně se vyjevilo, co ministerstvo kultury nakonec konkrétně chystá, aby upravilo status umělce, o kterém se nejen plamenně mluví, ale na němž kulturní obec dlouhé měsíce tvrdě pracuje. Status se vyřídí novelou zákona č. 203/2006 Sb. o některých druzích podpory kultury a – dřepněte si na zadek – zřízením a vedením registru umělců a umelkyň. Nebylo by to snad ani Česko, kdyby byrokracie opět nevyhrála nad uměním a nad životem.
