Nejpozději od doby, co se v roce 2014 vrátili na koncertní pódia a později začali dokonce vydávat nové řadové desky, jsou angličtí Slowdive považováni za klasiky. Poněkud neprávem: v hudebním stylu shoegaze, ze kterého vzešli a jenž ovládal ostrovní kytarovou scénu na krátké období na začátku 90. let, byli v té době spíš za béčka. Nikdy se nepřiblížili radikálnosti nepřekonatelných My Bloody Valentine, neměli v sobě podvratnost Lush, razanci (raných) Ride… Tradičně povýšenecký britský tisk na ně byl leckdy až zlý. Pak celý shoegaze odsunuly stranou přímočařejší a populárnější žánry grunge a britpop. Až s odstupem času se začaly ozývat hlasy, že druhá deska Slowdive, Souvlaki (1993), patří k tomu nejlepšímu, co na dané scéně vzniklo.
Slowdive jsou ale z celé té třicet let staré scény zároveň kapelou s nejvíc fascinujícím vývojem. Shoegaze často stál na kontrastu kytarového hluku a křehkých melodií. Slowdive se však nestyděli hrát „obyčejný“ pop, zasněné písničky s klávesovými vrstvami měkkými jako peřiny. Pak nahráli fenomenální minimalistickou desku Pygmalion (1995), na níž od písňové formy utekli k hudební abstrakci. Dostali za to od nahrávací firmy Creation vyhazov, přejmenovali se na Mojave 3 a začali zase hrát „obyčejný“ pop, zasněné písničky, akorát že hozené do folku a country a krásnější. A pak tedy comeback, nové, eponymní album a návrat k jejich druhu shoegaze. Kdo tohle dokáže beze ztráty uvěřitelnosti?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
