V sedmapadesáti letech zemřel spisovatel Václav Kahuda (* 8. listopadu 1965 – † 24. července 2023). Muž s fenomenální pamětí, s nadšením pro toulky přírodou a přepestrým dílem se z populárního punkera s „papíry na hlavu“ postupem času stal předsedou Asociace spisovatelů. Kahudova dnes již třikrát vydaná prvotina Příběh o baziliškovi (1992) se pro bezbřehý tok pábitelských fantazií, expresivitu prolnutou surreálnem a dokonalé historky stala kultovním dílem. Filozofující autobiografický román Houština (1999) hýří velkolepými obrazy a deprimujícím sarkasmem, autorova povídka Rokle, psaná roku 2019 pro literární přílohu Reflexu, se posléze rozvinula v první kapitolu Kahudova loňského, bohužel posledního románu Prám.
Mou první vzpomínku na Petra Kratochvíla (neboť tak se ve skutečnosti Kahuda jmenoval), jak se společným kamarádem, dávno již zesnulým spisovatelem Oscarem Rybou, bloumáme v létě roku 1999 v kopcích nad Děčínem a plaveme v lesním Vlčím jezírku, Kahuda zaznamenal ve svém románu Vítr, tma, přítomnost (2014). Za něj byl ten bytostný „vypravěč příběhů, do masa zbystřený pozorovatel skutečnosti“, jak jej v nekrologu nazval jeho přítel a spolumoderátor rozhlasového pořadu Večerní škola Igor Malijevský, nominován na Magnesii Literu. Do posledních chvil se o literáta starali jeho nejbližší, prozaik Emil Hakl a jeho přítelkyně, překladatelka Marie Dudilieux. Nechme nyní k poctě Václava Kahudy zavzpomínat čtyři jeho kamarády…
Lou Fanánek Hagen, frontman kapely Tři sestry: Zapadl do party
Před lety jsem četl Houštinu, kde Václav Kahuda pojmenoval smrt jako odchod na Druhou stranu věcí. Je to tak trefné a nejednoznačné, prosté a nedefinovatelné, že jsem to přejal do svého slovníku. Můj spolužák Václav Kahuda (tenkrát Petr Kratochvíl, já byl František Moravec) nebyl oblíbený – asi především proto, že jsme ho moc neznali. Do školy chodil velmi málo, byl buď nemocný, anebo ho nemocným úředně činila jeho úzkostlivá matka s psychiatrickou diagnózou. V osmé třídě nás jednou posadili vedle sebe, a tak jsem viděl, že si pod lavicí čte knihu o norimberském procesu, kterou jsem znal. Upozornil jsem ho na fotografii Ernsta Kaltenbrunnera, jež u puberťáka zvláštní nátury vyvolávala pobavení, a ukázalo se, že na něj fotka působí stejně. A tak jsme zjistili společnou zálibu v nahlížení do Druhé strany věcí.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
