Před mnoha lety, než se Kundera stal světoznámým spisovatelem, bydleli s manželkou Věrou v pařížské Rue Littré, poblíž Montparnassu. Byt nebyl velký. Mezi jídelnou a kuchyní nacházela se hala. Z kuchyně vedlo okno do světlíku. Tam ústilo i okno z bytu ve vedlejším domě, kde náhodou bydlela dívka z Brna. Všimněte si slova „náhodou“. Náhoda je pro dílo Kunderovo důležité slovo. V jídelně v té době seděli francouzští přátelé v čele s filozofem Alainem Finkielkrautem a právě o roli náhody v uměleckém díle diskutovali.
Finkielkraut požádal o šálek kávy. Věra vstala a odešla do kuchyně přání splnit. Oboje dveře nechala otevřené. Byla to nedbalost důležité postavy. Bez nedbalosti postav by se žádný příběh nepohnul. Francouzští přátelé se tématu, když vše vyšlo najevo, chopili.
V kuchyni Věra zjistila, že káva došla. Křikla proto do světlíku na sousedku. Ta jí kávu pomocí lanovky světlíkem poslala. A když už měly obě ženy hlavy ve světlíku, chvíli si česky povídaly. V jídelně zavládl určitý neklid. Francouzi pokukovali do kuchyně, odkud se linuly zvuky cizího jazyka. Neklid ale potlačovali, nechtěli se přátel ze střední Evropy nějak dotknout. O existenci okna do světlíku nevěděli. Nevědění, později název Kunderova románu. Zdálo se jim, že jde o křik existenciální, u vykořeněných emigrantů bez identity běžný. Kundera jejich rozpaky postřehl a podpořil je. Moje žena, řekl, někdy cítí tak nesmírný stesk po vlasti, že musí strčit hlavu do světlíku a česky ten stesk vykřičet. Poprosil je, aby nic nedávali najevo. To slíbili, a ještě řekli, že tomu stesku i jeho léčbě rozumějí a že s Věrou cítí. Další pro Kunderu důležité pojmy, stesk a soucit. Byli rádi, že mohou alespoň takto dát citlivě najevo účast s utrpením Středoevropanů, lidí bez vlasti a identity. Ano, je to ta unesená střední Evropa.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
