Jsem na plese. Je rok 1998. Karlovarský Grandhotel Pupp se už devět let nejmenuje Moskva a já a všichni moji spolužáci se motáme kolem tanečního parketu a mezi stoly s rodinnými příslušníky. Kluci s povolenými širokými kravatami a v nesedících oblecích po strýcích či starších bratrech (fialová vítězí nad tradiční černou či tmavě modrou – vrcholí nevkus devadesátek). Holky v nadýchaných svatebkách po tetách či starších sestrách. Každý z nás má na sobě stužku s nápisem MATURANT.
Na té mojí později během divokého večera někdo přeškrtne písmena MATU a napíše nad ně písmena BUZE. Já mám kromě uvolněné vázanky povolenou i oblekovou vestu, dokonce jsem si rozepnul dva košilové knoflíčky u krku, ale i tak jsem to právě já, kdo je z maturantů nejvíc svázaný a sešněrovaný, sotva dokážu dýchat.
Jdu s několika kluky ven na vzduch. Taky proto, že se zrovna teď v tanečním sále poamericku a ve stylu BH 90210 volí král a královna plesu; kdyby tenkrát existovalo v našich slovnících slovo cringe, rozhodně bychom ho při odchodu ze sálu znechuceně použili. (Královským párem plesu se stanou středoškolské hrdličky, které hned po maturitě začnou zakládat tradiční rodinu, abychom se na srazu po deseti letech dozvěděli, že už jsou od sebe, oba s nedokončenou vejškou mají své tři potomky ve střídavé péči a zahořkle vzpomínají na staré zlaté středoškolské časy.)
Bez lásky láska není. My všichni jsme stejní
Venku před hotelem se ledový vzduch třese naším vzrušením. Náš malý kroužek vybraných kluků ze třídy. Stojíme na rohu Festivalového mostu a Goethovy stezky a labužnicky kouříme cigáro, které je víc než jen obyčejným cigárem a které jsme si pro tenhle slavnostní večer speciálně umotali. Zbytek třídy nás po celé čtyři roky označuje s despektem jako beatniky z Drahovic (karlovarská čtvrť, kde se gympl nachází) a my jsme na to patřičně pyšní. Vydechujeme těžké sladké výpary do temnoty lesa, který se hrozivě zvedá na prudkém svahu nad námi a je jasnou metaforou nejasné budoucnosti, jež nás po skončení střední školy čeká. „Bych píchal,“ řekne jeden z nás. Je jedno kdo, všichni to totiž cítíme stejně. Když máme dokouřeno, každý ještě narychlo zapíjíme dva acylpyriny mixelou s příchutí melounu. To aby nám ten alkohol kupovaný v hotelu najel co nejrychleji a úplně nás nezruinoval.
V momentě, kdy vcházíme zpět do sálu, začíná volná taneční zábava a na pódiu se kroutí hlavní host večera – zpěvačka Jitka Zelenková. Televizní celebrita z Prahy má fantastické háro a zastřeným hlasem zpívá svůj aktuální hit: Bez lásky láska není. My všichni jsme stejní.
Všichni mí spolužáci, dokonce i beatnici z Drahovic, smýkají po tanečním parketě své holky, spolužačky se nechávají objímat od svých kluků a všichni se tělo na tělo kymácejí do rytmu tohohle ultimátního ploužáku. Jen já stojím v rohu sálu. Sám. Motá se mi hlava. Ale ne dost na to, abych si přestal uvědomovat, jak je to nespravedlivé, že zatímco všichni ostatní se přede všemi takhle na veřejnosti dotýkají objektů svým milostných zájmů, já tak učinit nesmím. Vtom mi někdo zaklepe na rameno, chytí mě za ruku a zeptá se mě, zda bych si s ním nešel zatrsat.
A čtvrt století poté...
Jsem na plese. Je rok 2023. Velký hotel na okraji Dublinu klokotá vzrušením teenagerů. Většina kluků má dobře padnoucí obleky s úzkými pestrobarevnými kravatami, většina holek blyštivé šaty na ramínka, kudrliny z příčesků a tmavohnědé obličeje falešného opálení. Jsem tu vlastně omylem a čistě jako pozorovatel. Jsem víc než dvakrát starší než všichni tihle vymódění tanečníci. Mohl bych být jejich otcem, teoreticky i jejich dědou, dojde mi s hrůzou. Na zaplněném parketu spolu v jednom rohu tančí dva kluci ve smokingu, smoking s motýlkem má na sobě i dívka, která se na druhé straně parketu svůdně obtočila kolem své tanečnice. Jiný kluk se stříbrnou korunkou ve vlasech a v dívčích šatech, kterého před chvíli vyhlásili hvězdou plesu, se kousek ode mne se svými kamarády domlouvá na sobotní školní zápas v rugby. Všimnu si, že někteří tanečníci potají vapují ze svých elektronických cigaret, několik dívek si do skleniček s proseccem přililo vodku. Dva kluci, co spolu před chvílí tančili, si teď na baru krátí čekání na objednané nápoje letmými polibky. Všichni se dobře baví. Cítím se tu dobře.
Když se z reproduktorů ozve retro hit I want to know what love is od skupiny Foreigner, taneční parket se ještě více zahustí. Taneční páry se k sobě přitulí a začnou se komíhat do rytmů tohohle ultimátního ploužáku. V tom si zničeho nic všimnu, že v rohu sálu stojí kluk v hrozných hadrech a s rozepnutou košilí, který vypadá trochu jako já. Jdu k němu, zaklepu mu na rameno a zeptám se ho, zda by si se mnou nešel zatrsat.
Tančím se svým o čtvrt století mladším já. Mladší já je stejně vysoký jako já, jen je hubenější a má o dost víc vlasů. Zeptám se ho, jak se má. Odpoví, že nic moc. Jeho dech je cítit po melounu. Řeknu mu, že to bude lepší. Že to časem bude lepší. Znovu mi něco odpoví, ale já ho už neslyším. Populární píseň totiž dospěla do hlučného finále a tanečníci kolem nás začali hlasitě zpívat závěrečný mohutný refrén: I want to know what love is. I want you to show me. Bez lásky láska není. My všichni jsme stejní.
