Ten záběr trvá deset a půl minuty. Dirigentka Lydia Tár v rámci své masterclass vydeptá studenta prestižní newyorské konzervatoře Juilliard School před jeho spolužáky. Totálně fyzicky i psychicky ovládne prostor posluchárny. Předvede vlastní způsob uvažování o hudbě i talent – ne, zvyk, potřebu, závislost? – strhnout pozornost na sebe a podmanit si všechny okolo. Jde o jeden z mnoha Lydiiných sebevzhlíživých výstupů, úchvatné sólo herečky Cate Blanchettové v hlavní roli a ukázku precizní, disciplinované režie autora snímku Todda Fielda.
Sama o sobě je ona pasáž mistrovská a nesklouzává k samoúčelné exhibici. V celku filmu je ale ještě něčím víc. Tentýž komplikovaně choreograficky řešený záběr natočený bez jediného střihu je totiž později zmasakrován: manipulativně rozstříhán, zpřeházen a poslepován tak, aby dirigentku namočil v ohavné politické nekorektnosti.
Všechno ve filmu Tár má ještě druhou rovinu, další smysl, širší význam. Tár lze číst jako fascinující portrét komplikované osobnosti – umělkyně, která je zřejmě geniální, ale zároveň sociopatická. Jde ale také o drtivý záznam profesního i osobního pádu z vrcholu do míst, která jsou možná horší než dno. Sledujeme i detailní analýzu manipulace a zneužívání mocenského postavení k vlastním cílům a výhodám. Vidíme nepříjemně střízlivý komentář k dnešní společnosti proměněné hnutím #MeToo a takzvanou cancel culture, kdy všechno, co řeknete nebo uděláte, může být překrouceno a zneužito proti vám. Vy už pak nikomu nevysvětlíte, že se věci udály jinak. A třeba si už nikdy neškrtnete. A je tu i naopak odvěká otázka, nakolik krása souvisí s dobrem, respektive proč si myslíme, že by velcí umělci měli být zároveň slušní lidé.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
