Sama o sobě je ona pasáž mistrovská a nesklouzává k samoúčelné exhibici. V celku filmu je ale ještě něčím víc. Tentýž komplikovaně choreograficky řešený záběr natočený bez jediného střihu je totiž později zmasakrován: manipulativně rozstříhán, zpřeházen a poslepován tak, aby dirigentku namočil v ohavné politické nekorektnosti.
Všechno ve filmu Tár má ještě druhou rovinu, další smysl, širší význam. Tár lze číst jako fascinující portrét komplikované osobnosti – umělkyně, která je zřejmě geniální, ale zároveň sociopatická. Jde ale také o drtivý záznam profesního i osobního pádu z vrcholu do míst, která jsou možná horší než dno. Sledujeme i detailní analýzu manipulace a zneužívání mocenského postavení k vlastním cílům a výhodám. Vidíme nepříjemně střízlivý komentář k dnešní společnosti proměněné hnutím #MeToo a takzvanou cancel culture, kdy všechno, co řeknete nebo uděláte, může být překrouceno a zneužito proti vám. Vy už pak nikomu nevysvětlíte, že se věci udály jinak. A třeba si už nikdy neškrtnete. A je tu i naopak odvěká otázka, nakolik krása souvisí s dobrem, respektive proč si myslíme, že by velcí umělci měli být zároveň slušní lidé.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa bez reklam na 9 webech.
Už mám předplatné.
Přihlásit se
