Pro Hanse Hoffmanna druhá světová válka osvobozením neskončila: coby gaye ho spojenečtí vojáci přímo z koncentračního tábora přesunuli do jiného vězení, protože homosexualita byla v Německu trestná i během míru. Příslušný paragraf 175 přestal formálně platit až v roce 1994! Hans se během následujících dekád do vězení stále vrací a věci kolem něj se mění jen minimálně: místo párání nacistických uniforem třeba šije lajntuchy a cíchy. Jedinou konstantou jeho života se stane vztah se spoluvězněm Viktorem… Působivé drama Velká svoboda, které se dostalo do užšího výběru na Oscary, v Praze do české kinodistribuce uvedl jeho scenárista a režisér SEBASTIAN MEISE (* 1976).
Prý pro vás zjištění, že Spojenci homosexuální vězně „osvobozené“ z koncentračních táborů nechávali rovnou zase zavřít, bylo prvním impulsem k napsání Velké svobody. Kde jste na tu informaci narazil?
V jedné knize o historii Hamburku. Už si ani nepamatuju, proč jsem ji vůbec původně četl. Tahle zmínka mě velice zarazila a znepokojila. Spojenci přece pro mě a moji generaci byli vždycky osvoboditelé, kteří nás zbavili nacismu, a teď jsem zjistil, že v případě gayů to pravda nebyla. I v USA nebo Velké Británii totiž tehdy platily zákony kriminalizující homosexualitu, takže si Spojenci mysleli, že věznit gaye je správné, a zavírali je znovu. Věděl jsem samozřejmě, že paragraf 175 existoval, to jsme věděli všichni, ale netušil jsem, jak rozsáhlá ta perzekuce byla, že zasáhla desítky, možná stovky tisíc lidí.
Jak jste se spoluscenáristou Thomasem Reiderem přišli na nesmírně efektní vyprávěcí strukturu, kdy Hanse začnete sledovat koncem 60. let a pak se s ním vrátíte do roku 1945?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
