Když britský měsíčník Literary Review před dvěma lety po sedmadvaceti ročnících zrušil svou (anti)cenu za příšerně napsaný, vykloubený, případně prasácky pojatý sex v jinak kvalitních literárních dílech, musel mít nápovědu z vyšších míst. Erotických p(r)asáží v prózách totiž ubývá a románový sex se stává podobně nedostatkovým zbožím jako kvalitní kandidáti na prezidenta. S tímto varováním vám předkládáme výroční zprávu o nejméně zdařilých sexuálních scénách a scénkách, které čeští spisovatelé v roce 2022 zahrnuli do svých knížek. Překvapivě často jsme zaznamenali popisy znásilnění vyvedené v pornografické estetice, přes zjevně rostoucí celospolečenský odpor vůči jeho pachatelům. Začneme ovšem páně Vieweghovým „bezstarostným šukáním“ a přes obrazy historické deflorace, odosobněné samohany, a naopak snad až příliš osobní krve na prostěradle se dostaneme k potemnělému průchodu, kde na nás čeká… HISTORICKY PRVNÍ VÍTĚZKA REFLEXÍ BAD SEX AWARD!
Přiznejme to otevřeně: o pohlavních stycích a jejich rozličných podobách se sice stále píše, ale v dnešní době, kdy člověka za každé štrejchnutí mimo pomyslný dobrý vkus vykráká za vlasy samozvaná intelektuální elita na Twitteru, si rozumný spisovatel dává majzla. Ne tak překladatel Alan Beguivin, který nechává protagonistu nejnovějšího románu Zničit od Michela Houellebecqa vzít svou ženu (tedy její pohlaví) „do úst“. Jak si to představit? Těžko říct. Český překladatel učinil z románového hrdiny sexuálního vizionáře, jehož inovace nejspíš oceníme až časem. Román známého francouzského provokatéra se ostatně odehrává v roce 2027, tudíž není kam spěchat.
Naopak citlivě a věrohodně popsala scenáristka Hana Wlodarczyková ve svém obsáhlém románu Božena, kterak naše paní Božena Němcová o panenství přišla – zájemcům je popis pohnuté scény dostupný na stranách 17–19 (jež figurují i v pdf ukázky z knihy třeba na webu Kosmasu). Kreativně, vtipně a maličko šíleně podává romantické vyjíždění (a vjíždění) protagonistů další primárně scenárista, Marek Epstein, ve své březnové, v pořadí druhé povídkové sbírce s názvem Nerez. Něžné náznaky milování dvou gayů v šedesátých letech minulého století zachytila spisovatelka a překladatelka ze švédštiny Veronika Opatřilová ve svém zdařilém, právě vydaném románu Počkej na moře. Lecjakou nechutnost pak vkusně nakousl i někdejší laureát naší Bad Sex Award z roku 2017, nyní ovšem čerstvý nositel Literární ceny Reflexu Jan Folný v románu Hotel Royal – perverzního penzistu ze Švýcarska, Kolumbijky při sexování on-line ani dva gaye s odšroubovanou sprchovou hlavicí nenechal zajít příliš daleko, hranici překročil snad jen pan majitel zmíněného ubytovacího zařízení: „Strčil si syrový špagety do ztopořenýho ptáka. Pro tu bolest a tak. Prostě sexuální fetiš, chápeš. Jenže špagety popraskaly, dostaly se moc daleko a začala z něj crčet krev…“
Od této neradostné scenérie není daleko k bolavé ukázce z díla posledního z desetičlenného pelotonu našich literárních atletů. Klikněte na "čtěte dál" a podívejte se na desítku letošních vítězů.
Pokračování 2 / 11
10) Michal Viewegh
Děravé paměti aneb Šedesát báječných let pod psa
Avšak těžko na cvičišti, lehko v boji! Díky několika dalším, podobně komplikovaným sexuálním lekcím má pak náš první pohlavní styk s Jaruškou víceméně bezproblémový průběh. K defloraci dojde na gauči v kuchyni bytu babičky Věry a dědečka Josefa, kteří jsou oba v práci. Od té chvíle šukám zcela bezstarostně. Dokonce natolik bezstarostně, že Jaruška se mnou počátkem roku 1983 otěhotní.
Zejména na sklonku předchozího tisíciletí oblíbený spisovatel opět vzpomíná na život v luxusu a ženskou přízeň, jíž se mu dostávalo především během divokých devadesátek. Michal Viewegh bohužel není kavalírem a čest zúčastněných žen vyprodává spolu se svým soukromím. Svérázně vyznává lásku i dámám, jež jeho svodům odolaly, a ošmatává a svléká je před očima (čtenářské) veřejnosti alespoň na papíře. K těm, co si „bezstarostné šukání“ nedokázaly odepřít, patří kromě Jarušky z ukázky třeba Olga: „Na Olgu se vrhnu už několik vteřin poté, co se ubytujeme v penziónu. Později mi s úsměvem sdělí, že si prý připadala vydrancovaná a vypleněná jako středověká vesnice.“ Ano, spíš než jako úsměvná vzpomínka to zní jako slova traumatizované oběti závažného trestného činu, plačící právě na policejní stanici. To tedy musel být báječný sex… pod psa.
Pokračování 3 / 11
9) Pavel Růžek
Bez tebe
A vešli jsme do bytu, kde byly jen vyválečkovaný zdi, ale v rohu tam ležela matrace a na ní hadry; a kurva se svlíkla a lehla si, tak jsem to udělal taky. Kurva se mi ovinula kolem krku, kolem těla a já věděl, že si s ní můžu dělat, co chci; a tak jsem jí říkal, že je krásná, a souložil jsem s ní jak malej kluk. Měla ji velikou a hezkou a samozřejmě zběhlou, a jak jsem ho do ní strkal a ona mi přirážela, viděl jsem, jak jí z huby opadává emajl.
Silné povídky bohužel již zesnulého autora výtečných autobiografických knih Bez růže a Bez kůže skýtají scény, které jako by vypadly z Růžkova (1951–2011) následovníka a kamaráda Daniela Hradeckého. Však se oba dlouho pohybovali po smutné trajektorii Most – Ústí nad Labem – flaška. A jistě, citovaná pasáž ze samotného závěru povídky U díry je prostě parádní, smutná a trochu nechutná. Jako spousta dalších děr do severočeského industriálu a do úst laciných prostitutek, které svým (bohužel nečetným) čtenářům Pavel Růžek zanechal.
Pokračování 4 / 11
8) Petr Michálek
Vytržení
Vyndala si z kalhot na šňůře pásek a svázala mu ruce k čelu postele. Pak si na něj sedla a třela se něžně rozkrokem o jeho ztuhlý penis. Chtěl se dotknout jejích bradavek, ale řemen držel pevně.
Pak mu dovolila, aby do ní vstoupil. Měla pevné, a přitom tak vláčné tělo. Nikdy nic takového nezažil. Vždycky byl ten, kdo dával, kdo pronikal. Teď se to otočilo. Zaklonila hlavu a zapředla jako kočka nebo snad rys. Jan od člověka takový zvuk nikdy neslyšel. Ani od zvířete. Měl pocit, jako by ho viděl. Bušilo mu ve spáncích. Vstoupila beze slov do jeho vnitřních vibrací. Byla tam. „Já asi brzy umřu,“ vydechl Jan. Olga se k němu přivinula a dlaněmi mu očistila tvář. Pak ho něžně políbila.
V románovém debutu divadelního režiséra (a taky herce, překladatele, dramaturga atp.) Petra Michálka najdeme především felaci, ale více nás zaujala výše nastíněná situace. Chudák Neználek Jan je zde ve svých čtyřiceti letech šokován vším, co se mu v lůžku s herečkou Olgou děje, do takové míry, že je třeba čistit mu tvář. Ještě že nedošlo na cimrmanovskou zadní bradu… Publicista Jan je sice líčen jako proutník, který při natáčení podcastů dokáže dostat do postele naprosto každou ze svých hostek („A ona mluvila a mluvila, vůbec ho nezajímalo, co říká, ale jí to nevadilo, pořád mluvila a přestala až v okamžiku, kdy jí do pusy strčil svůj penis.“), ale náhle je mu znovu patnáct. Jak zpívají v písni Měsíc Mňága a Žďorp: „Já už jsem se rozhod’ – zítra budu znovu panic.“
Pokračování 5 / 11
7) Přemysl Krejčík
Srab
Jak jsem tam tak ležel u skoro prázdnýho botníku ve svý stísněný předsíni, rozkročila se nade mnou a já si všimnul, že kromě podprsenky nemá ani kalhotky.
„Vyhrň si triko,“ přikázala. Udělal jsem to. Sotva jsem ji stačil poslechnout, začala se mi o břicho rozprskávat teplá lepkavá moč.
Petra stála rozkročená nade mnou, chcala mi na břicho a jízlivě se ušklíbala.
„Co to…“
„Drž hubu,“ přikázala znova. Skončila, sedla si mi na krk. Cejtil jsem na něm její vlhkou a horkou kundu. Byla vzrušená, to je jasný. Já byl naopak zaskočenej a začínalo mi bejt dost trapně, až jsem se z toho nezmohl na žádnej odpor.
Obrátit tu situaci, bejt pánem, získat zase trochu respektu.
Nic takovýho.
„Buď budeš chlap, nebo se tu jako chlap budu chovat já, rozumíš?“ zašeptala a vrazila mi facku.
Přikejvnul jsem. Trochu se posunula a sedla si mi rozkrokem na držku.
„Lízej,“ přikázala a já teda začal. Chutnala močí, ale bylo mi to jedno. Muselo bejt, neměl jsem na výběr.
Pták mi stál, stud se míchal se vzrušením a já neměl ani čas bejt z toho zmatenej. Pták sevřenej v kalhotách mi pulzoval, jako kdyby měl každou chvíli vybouchnout. Petřino tělo se nade mnou kroutilo a ona za chvilku začala sténat a škubat sebou.
Když byla hotová, otočila se, rozepnula mi poklopec a já cejtil, jak pták vystřelil ven, jako kdyby byl na pérkách.
Profackovala ho a pak vstala. Došlo mi, že se klepu, ale ne jako při záchvatu. Vzrušenim? Nevim, asi ne. Spíš jako když malý dítě dostane vejprask na holou před celou třídou.
Koukala na mě, já ležel na zemi. Nadrženej, ale hlavně strašně poníženej.
A pak že je romantika mrtvá! V románu Přemysla Krejčíka stříkají tělní tekutiny do všech stran, sex je doprovázen fackami a tomu všemu nasazují korunu vskutku „přiléhavá“ přirovnání: malé dítě, co před celou třídou dostane na holou? V jakém století se pohybuje vypravěčova představivost? Jistě, Srab tematizuje hudební žánr horrorcore, který je založen na přepjaté estetice a nadsázce, proto má člověk tendenci při jeho četbě občas přimhouřit oči, ale čeho je moc, toho je příliš. Z jednoznačně nejdelší „bad sex“ pasáže, kterou jsme při výběru zvažovali, jsme nakonec zvládli/mohli ocitovat ani ne půlku. Čtenáři Reflexu jsou tak ochuzeni o velkolepé finále, v němž se vypravěč opět vžije do role „pořádnýho zmrda“ a „násilnickýho sráče“ a dá jindy submisívní Petře co proto. Slušelo by se dodat, že kdo touží po detailech, může si přečíst celý román, ale tuto činnost bychom raději nikomu nedoporučovali.
Pokračování 6 / 11
6) Jakub Železný
Kinského zahrada
Byl to hezký večer, pamatuješ? Jeli jsme pak ke mně, na kopec, nechtělo se ti. A když už jsme byli u mě, říkala jsi, že nemůžeš, protože zrovna nemůžeš. Já jsem ti řekl, že můžeš, protože mně to rozhodně nevadí. I v tom ukecávání jako bych byl v jiném čase, v jiném věku. Chtěl jsem to a potřeboval jsem to. Víc jsem to potřeboval, než chtěl, asi. Potřeboval jsem splnit to, co si ty dvě děti kdysi slíbily. Když jsme skončili, sedl jsem si na koberec, pamatuješ? Přišla jsi ke mně a ještě chvíli jsme byli spolu. Pošeptal jsem ti, že jsme pořád ty dvě děti, co si chodívaly sednout na trávník u Musaia. Ano, bylo to šíleně patetické, já vím. Ale dojalo tě to. A snad i potěšilo, i když jinak jsi z toho moc radost neměla. Hlavně z toho, že jsi mi trochu ušpinila prostěradlo.
Oblíbený televizní moderátor přispěchal se svou troškou do mlýna. A tahle špona Jakuba Železného se vám zadře do mysli. Ve své povídkové knížce. Rozsekané. Pěkně po televizácku. Do krátkých vět. Asi aby to čtenář dokázal pojmout. Píše o potratech, nechtěných otěhotněních, o nevěrách. Očima žen. Nebo formou promluv k ženám. Nezvládl to. Vůbec. Ani k tomu sexu se vlastně nedostal. Tedy on tam je. Špatný. Ač nevyřčený. Plus ta otřesná předehra. Varujeme vás. Ukázka přesně vystihuje význam dnes tolik oblíbeného anglického adjektiva cringe. Myslete na to, že si Tina a (autobiografický?) vypravěč čtvrt století před inkriminovaným večerem slíbili, že si vzájemně věnují panictví, panenství. A o pár let a dětí později…
Bad Sex Awards: 6. místo Jakub Železný: Kinského zahrada • reflex.cz
Pokračování 7 / 11
5) Václav Kahuda
Prám
Když bylo vše přichystáno, hladově se na sebe vrhli. Zápasila ve tmě dvě horká těla. Strhali ze sebe kabáty a svetry. Hnětli si navzájem své po dotycích toužící „nevymazlené“ maso. Nakonec, vyprávěl dojatě vzpomínající kamarád, vytáhl drobný milenec svůj mohutný, sukovitý úd z jeho řiti. Oba pak v ostrém bílém světle čelovky hleděli, jak v mrazivém vzduchu z žilnatého penisu stoupá pára.
„Neřvěte, vy čuráci… Prostě – dívka přiloží tuhé, pojednou odvážné poupě svého poštěváčku k ústí tvé močové trubice. A ošuká tě… teda mě. Spojímá mě jak kohout slepici. Udělá mi to do penisu… Zajímavý.“
Milování dvou gayů v polních podmínkách vymrzlé zahradní chatky, obskurní lechtivé fantazie o „dívčím vojáčkovi“ vyprávěné připitým kumpánům… Fantastický Václav Kahuda má ve své čerstvé novince sexuálních scén mandele; s muky jeho obraznosti musí být náročné žít. Čtenář Reflexu Kahudovu prózu Prám až do strany 22 zná: snovou milostnou scénu se „snad jedenáctiletou dívkou“ a mnohé další pasáže úvodní kapitoly Rokle autor publikoval v létě 2019 v povídkové příloze našeho týdeníku. Ale zpět ke klitorisu, který u Kahudy typicky nabývá podobu poupátka nebo jadérka v meruňce (či květu) vulvy. Milované ženy jsou v prozaikově imaginaci matkami, vypravěč pak dítětem, často příkladně sajícím z prsu. Ejakulaci Kahuda líčí jako smrt a porod zároveň, penis pak je agresorovou zbraní, „kusem zduřelého masa“, „zkamenělým pyjem“ „rozpůlivším zadnici“, „tloukem“, jímž se „buší na nebeskou bránu“… Tvorba někdejšího předsedy Asociace spisovatelů zůstává z nepochopitelných důvodů utajena desetitisícům čtenářů, kteří hltají dílo jeho kamaráda a literárního souputníka Emila Hakla; přitom je V. K. autorem vysloveně masovým: „Hnětu borůvkově temné, núbijské hýždě. Rozevřu její zadnici jak velkou teplou knihu – a tu hle! Ořechově zbarvený konečník udělal – kuk! Zamrkalo na mne růžové očičko…“
Pokračování 8 / 11
4) Josef Pánek
Jsem jejich bůh
Jeho známá si už delší dobu laskala rukou pohlavní orgán: teď si do něj zasunula prsty; vytáhla je a onanovala; hleděl na ni a neměl erekci. Přivodila si orgasmus, vstala z podlahy, lehla si na postel a usnula. Seděl na posteli vedle ní a pil whisky, až opilý upadl a usnul vedle ní.
Někdy se holt nezadaří. Zvlášť když se tak jako hrdina nového románu Josefa Pánka, držitele Magnesie Litery za prózu v roce 2018, pokoušíte stavět racionálně. Mladík v předložené scéně sice skončil u whisky a sledování masturbující ženy, avšak autor Lásky v době globálních klimatických změn se s románovou novinkou dostal na dohled stupňům vítězů. V knize se o sexu především mluví, k akci se věčnou tmou, deštěm a samotou frustrovaný vědec, který se na konci devadesátých let přesunul na univerzitu do norského Bergenu, nedostane. Některé sexuální repliky by si však mohl nechat zarámovat absurdní dramatik amatér: „Měla jsem při souloži s tebou vnitřní orgasmus a zamilovala se do tebe; chci s tebou zase souložit,“ dozví se například protagonista. Leč bohužel: „Mně to světlo zabraňuje v souloži s tebou. Nemám erekci.“ Škoda. S erekcí by panáček jistě vybojoval lesklejší medaili než tu bramborovou.
Pokračování 9 / 11
3) Jan Pavel
Řezníci
Já už sedím na gauči. Denáda jde pomalu ke mně. I po dvou dětech má kundu nevytahanou, sice trochu větší, ale žádný seschlý zelí. Chloupky nad ní jako malej výstražnej trojúhelník, jinak dohladka vyholená. Klekne si přede mě, to už mi stojí jak partyzán na pomníku vítězství, bere mě do pusy, jazykem vobjíždí žaluda. Chvíli se nechám kouřit, pak ji chytím za zadek, chci, aby se zvedla a lehla si tou sladkou broskvičkou ke mně. Hned to pochopí a rozkročí se nade mnou, abych ji mohl lízat. Najednou to vypadá, že má mezi nohama vobrovskou macochu, až by se jeden leknul, ale je to jenom zdání, spíš má tu božskou díru naběhlou a mokrou rajcem.
Od Denády znám tu fintu s gumičkou, jak vydržet dýl v pozoru, kterou tak nebetyčně toužím vyzkoušet s Terezou… Už ho mám vomotanýho naněkolikrát, aby mi to moje mlíčí neušlo tak zběsile rychle. Vosedlá si mě, už cejtím její teplý maso, zvedá se pomalu nahoru, pak zas jede dolů, líbí se mi, jak si užívá mýho čuráka, kterej v ní vibruje napětím. Přitom se drandí rukou. Ačkoli mám kolík přiškrcenej, stejně to dneska nebude trvat dlouho. Jízda se zrychluje. Snažím se držet to, co nejdýl to jde. Pak se jí stáhnou všechny svaly, zakloní hlavu a vystrčí břicho. Já se pod ní ještě pohybuju a hulákám: „Terezo, Terezo, miláčku, jóóóóó…“
Autor nezaměnitelným stylem zavádí sondu do myšlenkového rekta pracující mládeže, přesněji učňů na řezníka. Vypravěč Leoš Blažený, alias Maggi, v děsivě vulgární, nevkusné novele nezná míru – v ničem. „Orgáčů“, jak říká jeden z hrdinů, přezdívaný Šuky, a postavených „pimprlových herců“, „mrkviček“, „panů Krabatů“ je v textu podstatně víc než myšlenek. Několik opravdu řeznických scén znásilnění zde nepřetiskujeme, ale v hodnocení k nim přihlížíme; konstatujeme tak, že tato próza je naprosté dno nejen literatury. Dvě perličky na závěr: rukopis sice před dvěma lety z očividných důvodů neuspěl v Literární ceně Knižního klubu, leč ze země jej zvedlo nakladatelství Slovart, jehož je autor redaktorem. A co čert nechtěl: nakonec „kniha vznikla díky stipendiu Ministerstva kultury ČR“, jak se píše na její čtvrté straně. Že by za získáním stipendia stál spíš než kvality spisku fakt, že redaktorem knihy je… úředník ministerstva kultury?
Pokračování 10 / 11
2) Matěj Dadák
Lovci švábů
A vrátí se zpátky na postel. Lehne si na záda a neohrabaně roztáhne nohy v tom pyžamu, přitažlivá jako teta na hodině tělocviku. A otočí tetí obličej na Edu.
„Prosím. Jen si posluž! Já to nějak překlepu. Tak jako vždycky. Ale pohni. Jsem unavená, dneska už jsem to měla třikrát.“
Eda se napřímí a Tété se instinktivně kryje, Eda ji neuhodí, ale popadne jako kus masa. A otočí ji. Strhne z ní kalhoty od pyžama a vykoukne na něj to příšerné tetování, co jeho holčičku tak poskvrnilo, někdy tím obrazcem to začalo, ta její opožděná puberta, ten otravný a iracionální vzdor. To už se brání, protože tohle rozhodně nečekala, ale Eda ji vzadu pevně chytí za předloktí a natáhne jí ruce směrem k sobě. A už je uvnitř. Uvnitř Tété, ale nemá to co dělat s jejich obvyklým spojením, kterého se za ty roky ani zdaleka nenabažil. Takhle to někdy dělávají, s podobnou intenzitou, ale přece jinak. Tété teď na něj cosi nejspíš křičí, ale tlumí to polštář, do něhož má zabořený obličej. Eda zrychluje, blíží se vrchol, který musí vždycky oddalovat, ta chvíle před vrcholem bývá nejslastnější, v té fázi se vždycky přesvědčí, že Tété už opravdu je, a pak se na závěrečný spurt elegantně přestěhuje o patro výš nebo si ji otočí a nechá ji, ať to dokončí pusou, ale dnes nic z toho neudělá. Tereziny prsty se zaryjí do jeho předloktí, jako by věděla, co se chystá udělat. A pak se to stane.
Čtenáře, který v knihkupectví vytáhne inflací zpleněnou peněženku, aby si koupil nový český román, by asi nikdy nenapadlo, že to bude vypadat takhle. Přitom my jsme před Matějem Dadákem varovali už loni. Tehdy se herec a scenárista, který bůhvíproč dostal nápad zkusit to s literaturou, díky románu Muž bez jazyka umístil na pátém místě našeho nechvalně proslulého žebříčku. Letos se dostal na stupně vítězů, a tak jako mohl leckdo v průběhu skončené tenisové sezóny usuzovat, že mladičký Carlos Alcaraz zanedlouho dosedne na tenisový trůn, i my jsme si jisti, že Matěj Dadák v naší soutěži dosud neřekl poslední slovo. Jako kandidát na trůn špatného literárního sexu se jeví díky své posedlosti dlouhými, topornými přirovnáními a též pro odvahu vstupovat do no-go zón těch nejotřesnějších příměrů. V citované ukázce si to téměř sedmdesátiletý Eda rozdává s „tetou na hodině tělocviku“ (zlatého bludišťáka tomu, kdo nám do redakce napíše, co si pod tím máme představit), na jiném místě mimořádně nepovedené knihy znamená pro Edu dámský klín „něco jako domov. Bezpečí v posteli u maminky, která nikdy nezestárne.“ Inu, talent od boha. Tak snad zase za rok.
Pokračování 11 / 11
1) Michaela Melicharová
Osamělé povídky
Líbají se jako vždycky. Jako na začátku i na konci, lačně a s příchutí alkoholu i cigaret. Táhne ho k průchodu. Nezdráhá se. Jsou na cizím dvoře, kolem si někdo vypiplal slušnou zahrádku. Rozepne mu poklopec a strčí tam drobnou ruku. Tohle se mu líbí a ona ví, jak na to. Líbá ji, nechce ji teď opustit. Nemluví, aby z té situace neudělali frašku. Klekne si na zem a vyndá ho na vzduch, ve tmě se jí vyzývavě blýskne oční bělmo. Teď chce být jeho otrokyní. Šlapkou v průchodu. Tohle jeho žena určitě nedělá.
Činí se tam dole, jak nejlépe dovede. Krouží zběsile hlavou, saje, mlaská, vzdychá, rejdí jazykem, dává si ho hluboko, ale zároveň se snaží to nepřehánět. Netrvá to moc dlouho a dostane šanci mu ukázat, že to dovede se vším všudy, až do konce, ani kapka nazmar.
On si ho pak schová, do ticha zafuní jeho křivý úsměv a požádá ji o cigaretu.
Dobrou chuť, pokud právě obědváte! Nenechte se mýlit, tohle je sex na rozloučenou, ten z povídky Poslední večeře. Michaela Melicharová popisuje ve svých v listopadu vydaných Osamělých povídkách chudinky ženy (a taky chudáky chlapy), kterým to v životě moc nevychází. Úmyslně fraškovitá citovaná scéna je pro něj vysvobozením od jedné bokovky, pro ni posledním pokusem o zachování statu quo. Asi by bylo vhodnější přiřazovat u vět se střídajícími se perspektivami podměty, aby si čtenář nepředstavoval muže klekajícího na zem a činícího se tam dole; to by byla svízelná gymnastika (pozor, autorka je lektorkou jógy, její svěřenci by to zvládli!). Dost na tom, že musíme dumat nad pleonasmy, přesněji nad tím, jaké jiné bělmo než to oční ještě existuje, a taky jestli z toho zběsilého kroužení hlavou nepůjde jeden ze zúčastněných klaunů do vývrtky. Ale za tu synekdochu v poslední větě chválíme, do čítanek s ní, hned vedle Čapkova „řekly veverčí zuby“.
