nahoru

Ceny Evropské filmové akademie byly letos pro všechny a zároveň skoro pro nikoho

Vojtěch Rynda 21. prosince 2022 • 14:00
Udílení Evropských filmových cen ovládla satira Trojúhelník smutku
Udílení Evropských filmových cen ovládla satira Trojúhelník smutku
• foto: 
film Trojúhelník smutku

Vařila myšička kašičku a těm dala všechno a těmhle zase nic. Udílení Cen Evropské filmové akademie bylo letos podivně rozklenuté mezi oceňováním hromadným a symbolickým na jedné straně a opomíjením konkrétních titulů na straně druhé. Takže sice vyhráli „všichni evropští filmaři“, ale opravdové trofeje sbírala hlavně satira Trojúhelník smutku.

Tahle inkluze byla trochu moc rozmáchnutá. Vicky Kriepsová, novopečená nejlepší evropská herečka, svou cenu věnovala všem ženám na celém světě, jež chtějí být viděny a slyšeny. Nově zavedenou ekologickou cenu, kterou obdržela Evropská komise za program Green Deal, předsedkyně komise Ursula von der Leyenová dedikovala všem evropským filmařům. Cenu fondu Eurimages získali všichni ukrajinští filmoví producenti. To poslední smysl dávalo: když už během udílení cen Evropské filmové akademie 10. prosince v Reykjavíku nezazněla jasná podpora napadené zemi ani přímý odsudek agresora, dostalo se situaci na Ukrajině pozornosti aspoň oklikou.

„Neinkluzívní“ bylo naopak udílení cen konkrétním filmům. Většinu hlavních trofejí pobrala satira Trojúhelník smutku Rubena Östlunda. O tom, zda si legrácka na téma „bohatí jsou zkažení a chudí chamtiví“, jakýsi Luis Buñuel pro jednodušší diváky, vysoká ocenění zaslouží, se diskutovalo už po festivalu v Cannes, kde snímek vyhrál Zlatou palmu. Vítězství na výročních cenách je statistika a těžko sahat členům akademie do vkusu. Až příliš často se ale stává, že Akademie hlavní ceny nasype jednomu titulu – dříve snímkům Chlast, Favoritka, Čtverec… Byly v něčem povedené, ale ne tak plošně, jak EFA naznačovala. Skvělé filmy Milý tati107 matek, jež nás na cenách EFA letos reprezentovaly, nevyhrály. Českou stopou byla i zmínka Evy Zaoralové v montáži vzpomínek na odešlé osobnosti.

Nejlepším dokumentem se stal film s všeříkajícím názvem Mariupol 2. Trofej místo režiséra Mantase Kvedaravičiuse vyzvedla jeho do­spívající dcera. Tátu jí při natáčení zabili. Poděkovala a řekla, že je na něj pyšná. Trojúhelník smutku za to nemůže, ale v kontextu těžkých témat, která se na ceremonii probíra­la, působil jako z jiného světa. Jeho tvůrci to mohli reflektovat aspoň ve svých pompézních děkovačkách.

Vojtěch Rynda




Diskuse ke článku
Diskuze se zobrazují pouze uživatelům, kteří jsou přihlášeni na Facebooku a odsouhlasili cookies. Pokud pod články nevidíte diskuze, zkontrolujte prosím toto nastavení.