U příležitosti dnešního státního svátku, Dne boje za svobodu a demokracii, věnujme pozornost knize, jejíž téma se 17. listopadem úzce souvisí. Dá se proti totalitnímu režimu bojovat vypuštěním makety velryby do Vltavy či děláním báboviček z písku? Nebo imitací policejního zásahu, při kterém mají „příslušníci“ na hlavách helmy z vydlabaných melounů a jsou vyzbrojeni okurkovými a salámovými „obušky“? Historie protikomunistického hnutí s názvem Společnost za veselejší současnost ukazuje, že ano. A právě tu – slovem i obrazem – shrnuje historik Petr Blažek ve své nové knize Happeningem proti totalitě.
Nejprve Petr Blažek v knize Happeningem proti totalitě stručně rekapituluje dějiny happeningu a jeho využitelnost při opoziční činnosti v rámci sovětského bloku, zmiňuje zejména tzv. Pomerančovou alternativu v Polsku. Následně shrnuje vznik zmíněné Společnosti za veselejší současnost, jejímiž hlavními představiteli byli Luboš Rychvalský a Bára Štěpánová, na konci 80. let. A rekapituluje jednotlivé její akce: Skanzen totality, Běh ulicí Politických vězňů nebo Píseček. Toho se zúčastnil i budoucí prezident Havel. Když prý přišli za jeho manželkou Olgou s prosbou, jestli by její Václav mohl jít na písek, Olga se prý přísně podívala na hodinky a řekla: „Dobře, ale za hodinu ať je zpátky.“
Žádná malá ryba
Kniha přibližuje vzpomínky tehdejších pamětníků, reakce tisku i komunistických úřadů, které dnes působí neskutečně komicky a ukazují slabost a bezradnost režimu. Kupříkladu během vyšetřování zmíněného spuštění umělé velryby bylo prý „pachateli“ Luboši Rychvalskému oznámeno, že porušil pět zákonných opatření, mimo jiné Plavební zákon a vyhlášku o užívání povrchových vod. „Vzhledem k tomu, že si zasloužím vyšší pokutu než 100,- Kčs, bude věc postoupena národnímu výboru. Souhlasil jsem, protože se nejednalo o žádnou malou rybu,“ vzpomínal s ironií Rychvalský. Nakonec prý celou kauzu dostala k vyšetření soudružka, která měla na starosti rybářská povolení.
Význam „velrybího“ happeningu jeho iniciátoři vysvětlovali pomocí známých biblických a mytických obrazů: spojovali ho s Jonášovou velrybou a s Trójským koněm. Vyrábění báboviček zástupci různých opozičních iniciativ prý zase mělo parodovat „neschopnost opozičního hnutí domluvit se na společném postupu“.
Jednotka Veselé bezpečnosti
Možná dnes nejsrozumitelněji působí vysvětlení v úvodu zmíněné imitace policejního zásahu, nasazení jednotky „Veselé bezpečnosti“. Jeho zaměření bylo především parodické: místo policejních vodních děl měli účastníci „hrající“ pořádkové jednotky ve výzbroji plastového stříkacího slona, místo policejních psů umělohmotného psa Alíka na kolečkách, kterého se slovy „Trhej!“ zkoušeli vypouštět proti demonstrantům. Důležitý byl ovšem závěr happeningu. Shromáždění demonstrující občané se okurkových pendreků, stříkacích slonů ani plastového psa nezalekli a jednotku Veselé bezpečnosti rozehnali: „Příslušníci Veselé jednotky se dali na ústup, přilby naházeli do odpadkových košů.“ Okurky i salám demonstranti snědli.
Poprvé za celou dobu pouličních demonstrací tak byla „policie“ poražena a rozprchla se, proto měl happening název Neúspěšná akce – i když to ovšem nebyla skutečná policie. Dodejme, že starověké rituály někdy znovuzpřítomňovaly nějaký prvotní mytický souboj a vítězství řádu nad chaosem. U nás zase některé lokální lidové obřady připomínaly dávné historické vítězství nad konkrétním nepřítelem. Tento konkrétní happening/rituál měl ale takové vítězství teprve přivolat, neboli inscenoval budoucí porážku nepřítele, který měl zatím vždy převahu. Ve smyslu karnevalového principu tak během happeningu došlo k převrácení společenské hierarchie: ti potlačovaní a ovládaní si s těmi nahoře nakrátko vyměnili role. I když to vše bylo ještě iluzornější než při skutečném lidovém karnevalu, kterého se v ideálním případě účastnila celá komunita, včetně těch výše postavených, kteří se při něm i dobrovolně nechávali rituálně tupit, nebo si sami ze sebe dělali legraci, jak popsal Michail M. Bachtin. Naopak zmíněného happeningu se skuteční příslušníci komunistických složek vůbec neúčastnili, pouze zcela pasivně přihlíželi. (Doplňme, že když se 1. května 2019 konala připomínka činnosti Společnosti za veselejší současnost, Petr Blažek, jinak i autor četných prací o komunistických bezpečnostních složkách, si na místě sám zahrál „fízla s pendrekem“, takže si vyzkoušel roli těch, které coby badatel zkoumá.)
Veselejší současnost v čajovnách
Roku 1989 ovšem tato „Neúspěšná akce“ splnila svůj účel: pomáhala uvolňovat dusnou atmosféru a prolamovat bariéru strachu. Vždyť většina lidí tehdy podstupovala zcela jiný typ rituálu. Havel atmosféru charakterizoval slavným obrazem zelináře, který instaluje do výkladu heslo Proletáři všech zemí, spojte se!, aby demonstroval svou loajalitu k režimu a tím uchránil svůj „malý svět“. A podobné rituální gesto prováděl třeba neurochirurg, který se bifloval absurdní nesmysly o zákonech socialistické ekonomiky a, slovy sociologa Ivo Možného, „odporné kecy o kontrarevolučním spiknutí v osmašedesátém“, jež pak „pokorně odříkával při zkoušce ve Večerní univerzitě marxismu–leninismu“ coby ponižující rituál loajality k zločineckému systému.
Když tento režim konečně padl, činnost Společnosti za veselejší současnost mohla ustat. Luboš Rychvalský se v nové, bouřlivé atmosféře začal věnovat jinému úkolu, zakládal síť poklidných čajoven. Není ale vyloučené, že něco z odlehčené a humorem nasáklé atmosféry Společnosti za veselejší současnost se přeneslo i na samotnou sametovou revoluci, kterou historik James Krapfl charakterizoval jako „konverzační revoluci“, která probíhala formou letáků, manifestů a happeningů. I do budoucna mohou podobné akce inspirovat následovníky jako vynalézavý a vtipný druh nenásilného odporu, který je ale možný jen za určitých okolností. I členové Společnosti za veselejší současnost si totiž uvědomovali, že souběžně s jejich akcemi byli demonstrující studenti v Číně masakrováni tanky…
