V „bruselském“ pavilónu EXPO 58 vystavuje Jan Gemrot (38), jeden z nejosobitějších malířů své generace. Ve svých obrazech se dotýká pomíjivosti v čase, motivů vanitas a memento mori, jindy mu nadzvuková letadla prostupují bariérou zvuku, emoce rozpouštějí realitu, duše vystupují z lidských korpusů, těly prorůstá flóra… K výstavě Observace (koná se do 24. 7.) vydala pořádající Adolf Loos Apartment and Gallery monografii, kterou vybavil texty Karel Srp.
Jeden z obrazů z roku 2020 jste pojmenoval Karanténa. Co ty dva roky covidu a nyní téměř půl roku války udělají s malířem, který pracuje s tématy jako stísněnost nebo mašinérie?
Pro mě byla karanténa přínosná, malování je dost osamělá činnost. Určitá forma izolace je pro mě přirozený stav, takže na ty dva roky budu vzpomínat spíše hezky. Jen mě zamrzely některé reakce a postoje, které se ve společnosti projevily, když počáteční vlnu solidarity vystřídalo sobectví a neochota být ohleduplný vůči ostatním. Strach nebo úzkost jsem během covidu rozhodně nepocítil, ale s válkou je to teď úplně jinak. Tu odfiltrovat nedokážu. A i když se snažím pomáhat, z části kvůli sobě, abych se necítil tak bezmocný, občas propadám šílené beznaději. Je to odporný tlak, když se za rohem vraždí.
Leze vám válka do obrazů?
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
