Klavírní virtuos Ivo Kahánek včera proměnil nominaci české hudební akademie na cenu Anděl za loni vydanou nahrávku kompletního klavírního díla Antonína Dvořáka. Ivo Kahánek je blízkým spolupracovníkem Reflexu už přibližně pět let, tedy od doby, kdy začal tak říkajíc koketovat s Reflexem, respektive Reflex s ním. Tehdy jej pro naše čtenáře objevil redaktor Reflexu Milan Tesař v pozoruhodném (a pro mě nejen proto, že jej Thao vyfotila v dresu „svého“ Baníku Ostrava) rozhovoru.
Ivo a Reflex, Reflex a Ivo
Od té doby jsme toho „spáchali“ mnoho: Ivo natočil zábavný minutový filmeček do reflexovského projektu Minuta svobody k třicátému výročí listopadu 1989, vystoupil na naší besedě během festivalu United Islands, v době covidu dvakrát uspořádal ve spolupráci Reflexu a Mall.TV charitativní on-line klavírní koncert, jednou společně s houslistou Václavem Hudečkem. Na loňské letní tančírně vystřihl nezapomenutelný part s operní pěvkyní Miroslavou Časarovou, která parodicky přebásnila a v šatech ušitých z obálek Reflexu spolu s Ivem Kahánkem předvedla slavnou Dvořákovu árii Měsíčku na nebi hlubokém. (Doporučuji ke zhlédnutí i poslechu, je to prostě čistá sranda.)
Kromě ceny Anděl je Ivo Kahánek držitelem několika prestižních světových cen, mimo jiné BBC Music Magazine Award, a kdo se chce přesvědčit o tom, že naše země má světového klavíristu ve vrcholné formě, má šanci například už v květnu na festivalu Pražské jaro.
Moje léčba Kahánkem
Ale především: Nejen hudební, ale i každé osobní setkání s Ivem Kahánkem mě ohromně inspiruje a obohacuje. Například jeho zasvěcená vyprávění o hudebních géniích, kteří většině z nás povinnou hudební výchovou „zmramorovatěli“, o jejich slabostech, osobních vášních i smyslu pro humor, jenž se zašifrovaně promítá do některých jejich notoricky známých děl a který může objevit opravdu jen ten, kdo je desítky hodin cvičí, hraje na pódiu, a především – sám smysl pro humor má. Nejlépe takový, jakým je obdařen Ivo Kahánek. To jsou pro mě společné chvíle natolik vzácné, že si nepřeji, aby někdy skončily.
Před necelými dvěma lety jsem uprostřed nejhoršího vládního covidového běsnění, kdy bylo vše zavřeno, senioři izolováni a strašeni smrtí, napsal do tištěného Reflexu editorial, který samozřejmě nechci převádět na dnešní, „válečnou“ dobu, přesto si k poctě Iva Kahánka dovolím připomenout aspoň jeho závěr:
„Bojíme se, že absurdity, které platí jako způsob boje proti koronaviru, budou sociálními inženýry kolem nás prodlouženy i po skončení válečného stavu. Protože jsme si prý už zvykli.
Bojíme se o peníze. Ministryně financí Schillerová sice nabízí recept na boj se státním zadlužením v podobě personálního posílení státní správy (budou utrácet peníze a roztočí tak kola ekonomiky), ale fungování takové zhovadilosti nemůže věřit ani šestileté dítě, které se právě naučí hrát Monopoly.
Bojíme se po deváté hodině večerní pozvat k posezení a poklábosení pár sousedů, protože novodobí udavači mají žně.
Štve nás, že činorodé a pracovité lidi kontrolují, buzerují a zakazují jim podnikat nebo pracovat byrokrati, kteří mají jistou stoprocentní mzdu – paradoxně z daní těch, jež likvidují.
Tak si pojďme spolu pustit Kahánka. Existuje jistě mnoho jiných způsobů, jak potlačit covidovou chandru a splín, ale tenhle zdá se mi být zvláště účinným.“
Ivo, gratuluji!
