Člověk, který by si před zápasem Slavie stoupl před Eden a snažil se přesvědčit kolemjdoucí, že Slavie je nejlepší tým v lize, by asi mnoho úspěchů nezaznamenal. Ti, kteří v sešívaném dresu míří na stadión, samozřejmě vědí, jaký je nejlepší tým v lize. Naopak ty, kdo třeba jen spěchají na autobus, nebude fotbal vůbec zajímat. V podobné situaci se nachází recenzent závěrečného dílu šestidílné série Můj boj norského spisovatele Karla Oveho Knausgårda, jejž v překladu Kláry Dvořákové Winklerové a s výmluvným podtitulem Konec vydal Odeon.
Těžko si totiž představit, že by někdo předchozích pět dílů monumentálního autobiografického projektu momentálně třiapadesátiletého Nora ignoroval a teď si řekl, že by knize mohl dát šanci. A na druhé straně je zde řada těch, kteří se na tisícistránkovou (!) bichli vrhnou nehledě na to, co o ní kdo napíše. I v České republice, tak jako takřka po celém světě, si Karl Ove Knausgård získal značný obdiv některých čtenářů, a to i mezi místní literární smetánkou. Třeba spisovatel Jan Němec předchozí díly Mého boje zaujatě recenzoval a k tomu šestému napsal doslov. V rozhlasovém pořadu Liberatura, který do konce minulého roku uváděl na Radiu Wave básník Jonáš Zbořil, se dokonce objevila výzva přejmenovat pořad na Radio Knausgård – tak často moderátor o norském autorovi mluvil.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
