Vertigo, dospělá a jaksi nezávislejší odnož slavného amerického komiksového vydavatelství DC, je už sice mrtvá, ale pořád má českému čtenáři co vydat z chladného hrobu. Tak třeba poepidemického Mlsouna, kterého nakladatelství Crew nechává poněkud nešťastně s původním názvem Sweet Tooth. Tahle postapo komiksová řada se letos dočkala i seriálu na Netflixu.
Celé to začíná nevinně. Se svým otcem žije daleko od lidí chlapec jménem Bobeš. Pardon. Gus. Jmenuje se Gus a není němý, jen má parůžky. Otec, jenž ho vychoval namísto srn, se hodně modlí a zanedlouho je hodně mrtvý. A Gus se dostane za dramatických okolností do prapodivné péče stárnoucího a prošedivělého bývalého hokejisty jménem Jeppard. Toho hraje v seriálu Nonso Anozie, původem Londýňan černé pleti, kterému bylo třiačtyřicet. A tak je to u filmu vždycky se vším. Ale odteď už jen ke komiksu Sweet Tooth: Mlsoun, který pro Crew přeložil Michael Talián.
Něco mezi Punisherem a Cestou
Jeff Lemire, autor komiksu, píše, že mu byl předlohou Punisher v příběhu Konec (autory jsou Garth Ennis a v minulé recenzi zmiňovaný Richard Corben). Jde o muže, který už má všechno za sebou a nemá v nově uspořádaném světě, kde zemřely miliardy lidí na neznámou chorobu, co ztratit.
Putování Jepparda s Gusem pak pro změnu připomíná Cestu Cormaca McCarthyho. Krajina sice není spálená na popel, ale lidstvo se proměnilo ve zvěř horší než hybridní děti, jak se říká takovým, jako je Gus. Po několika vlnách novodobého moru se totiž začaly rodit zvláštní děti, více či méně zvířecí. Některé dokážou mluvit, jiné jsou příliš primitivní, než aby se to naučily. Jedno mají ale společné: jsou imunní vůči nákaze. Zbytky lidstva marně pátrají po souvislostech, ale cestu vidí v rozpitvání co největšího počtu hybridů…
Krásný nový svět zvířecích dětí
Inu, je to krásný nový svět, který i v Česku čím dál populárnější autor (u nás vyšly kupříkladu komiksy Essex County, Rváč, Potápěč, Černá palice) načrtl. Jedná se o jeho první velký počin a ve Vertigu mu evidentně hodně věřili. A je to dobře. Komiks začal vycházet v roce 2009 a poslední, čtyřicáté číslo vyšlo v roce 2013 (šestidílnou minisérii z letošního roku prozatím vynecháme). V té době pochopitelně o covidu nikdo nic nevěděl, ale SARS Lemire zmiňuje.
Na poli postapokalyptických příběhů se jen těžko vymýšlí něco nového, ale Mlsoun rozhodně sbírá body za svou zbožnost a nevinnost. Dokud žil v lese, netušil, že je doslova a do písmene žádanou lovnou zvěří. Ve svojí naivitě se vydá do rukou leoparda (Lemire si dává záležet, aby už jménem druhého hlavního hrdiny předznamenal vývoj událostí) a s ním se brodí zpustlou zemí a krví zdivočelých lidí za slibovanou rezervací pro děti, jako je on sám.
To nejlepší nakonec
Ale to je pořád začátek, však také v první knize vychází pouhá třetina celého příběhu. V ní se rozdají karty a autor předvede, kdo má co v ruce, ale o mnoho dál se nedostaneme. To hlavní přijde v následujících knihách, ke kterým se ještě určitě vrátíme, protože vydání Mlsouna je událostí, po které skalní komiksoví fanoušci volají už roky.
Jeff Lemire se mezitím stal komiksovou hvězdou první velikosti a uvedení seriálu také přispělo k rozhodnutí řadu konečně vydat. Mlsoun je zde a čte se skvěle. Jen člověk při čtení doufá, že se ale vážně nezačnou rodit podobné hybridní děti…
