Jefim Fištejn: Rusko není alternativa, ale varování. Znovu a znovu reprodukuje sovětský model vládnutí
Na letošním srazu konzervativních stran v Budapešti (CPAC) bylo možné pozorovat zajímavý úkaz. Mezi jinými velevýznamnými účastníky konference se strhujícím projevem vystoupil také argentinský prezident Javier Milei, jedna z nejrázovitějších postav soudobé mezinárodní scény. V projevu, jak se dalo očekávat, uznávaný politický bouřlivák shrnul základy svého počínání v hospodářské a sociální oblasti, zatím mimořádně až zázračně úspěšného. Jeho prezentace byla mnohokrát přerušována bouřlivým potleskem přecházejícím v ovace vestoje.
Bylo vidět, že skvělý táborový řečník Milei přítomným konzervativním politikům doslova mluví z duše. Až na ty pasáže, kdy se dotýkal Ruska a jeho postkomunistického vedení, které naopak nemilosrdně pranýřoval. V Mileiově politické filozofii, a tou je anarcho-kapitalistické libertariánství, je totiž putinismus pojímán jako nejzápornější příklad všeho, co je pravým opakem konzervatismu: počínaje okleštěním podnikatelských a občanských svobod a konče apoteózou byrokratické zkostnatělosti, která zaručuje nevyhnutelný civilizační úpadek společnosti. Po takových pasážích se v sále vždy rozhostilo rozpačité ticho. Bylo vidět, že Mileiův nesmlouvavý odsudek Ruska působí většině přítomných takřka fyzickou nevolnost.
Žijeme ve světě mnoha překroucených nebo vyprázdněných pojmů. Proto nezřídka tam, kde se setkáváme s pojmy v jejich původním významu, jim jednoduše nerozumíme. Mezinárodní vztahy se dnes natolik podobají tekutým pískům, že se v nich nelze orientovat pomocí zastaralých návodů typu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Hitler mohl být podle potřeby přítelem, nebo nepřítelem Stalina, aniž by se kdy stal přítelem Churchilla. Představa, že současné Putinovo Rusko je přirozeným spojencem konzervativců právem nespokojených s žalostným stavem kolektivního Západu, je vysvědčením intelektuální chudobnosti těch, kdo ji dobrovolně sdílí. Putinův komuno-fašistický režim je logickým vyvrcholením té školy mysli, která se věčně snaží popřít odvěkou pravdu o tom, že „svoboda je lepší než nesvoboda“ (abych použil nesmrtelný výrok ruského místodržícího Dmitrije Medveděva, který nám ukázal, že i pravda může být falešná jak pětník).
Dnešní Rusko je dokonalým zhmotněním vousatého vtipu o tom, že ať se Rus snaží sebevíc, jak chce vyrobit dětský kočárek, stejně z běžícího pásu nakonec sjede samopal Kalašnikova. Zřízení je nastaveno tak, že mimoděk znovu a znovu reprodukuje sovětský model vládnutí, výchovy, kultury atd. Asi tak jako z kmenových buněk nelze vypěstovat nic, co by nebylo obsaženo v jejich genetické šroubovici, ruský režim nemůže být zásadně jiný než ten sovětský. Je podřízen stejným vývojovým zákonům, proto je tak snadno předvídatelný.
Na té cestě mohou být jakékoliv zastávky, odmlky, otočky, pokusy, leč dříve nebo později se „všechno vrací na kruhy své“ – rozuměj, na cestu mu, k režimu neomezené osobní moci. Dnes je ta moc dokonce absolutnější, než byla předtím. Ještě Chruščov mohl být odvolán stranickým areopagem, pokud ten ucítil, že „voluntaristické“ počínání ohrožuje zájmy vládnoucí nomenklatury. Putinovi už to nehrozí. Vůdce, který rozpoutal tak nesmyslnou a beznadějnou, doslova sebezničující válku, jako to udělal Putin v Ukrajině, by byl dávno odvolán nebo jinak odstaven od moci v každé zemi, jen ne v Rusku. Protože putinismus se vrátil ke stalinismu coby ke svému přirozenému výchozímu stavu, ke zdroji svých kmenových buněk.
Kdo chce důkaz, má ho mít. Na konci letošního února odborná veřejnost slavila 70. výročí zlomové události – „tajné zprávy“ Nikity Chruščova na 20. sjezdu KSSS odhalující zločiny stalinismu. Ruská vojensko-historická učená společnost, jejímž předsedou je zlořečený Vladimír Medinskij, autor nejnovější verze ruských dějin a hlavní Putinův tvůrce novodobých mýtů, uspořádala při této příležitosti zvláštní zasedání své vědecké rady. Zpráva ze zasedání je navýsost poučná a čte se jako výcuc z deníku Pravda z doby stalinských procesů. Dozvídáme se z ní, že doba chruščovského „tání“ (tzv. „oblevy“) prý byla odsouzeníhodným ústupem z principiálních komunistických pozic, represe byly projevem sílícího třídního boje a nezbytným potlačením „páté kolony“ v předvečer války. Maršál Tuchačevskij prý byl popraven, poněvadž připravoval vojenský převrat. Osočování správných represivních opatření Chruščovem údajně vedlo k podkopávání sovětského zřízení a oslabení obranné moci státu. Jinými slovy, oficiální historická věda Moskvy se splavně a bez nátlaku vrátila k rétorice 30. let minulého století.
Mýlí se, kdo by očekával, že vystoupení předsedy Rady pro lidská práva Valerije Fadějeva uvede fakta na pravou míru. Kdo jiný než hlavní obhájce lidských práv by se měl postavit za důstojnost obětí zločinných represí? Taky že jo: Fadějev prohlásil, že Chruščovova zpráva je plná polopravd a zjevných lží. A skutečně: agilní propagátor kukuřice neřekl ani zlomek toho, co dnes víme o stalinských zločinech. Jenže Fadějev to myslel jinak: Chruščov podle něho nespravedlivě pomluvil vůdce a očernil celý sovětský národ. Obránce lidských práv zejména naštval „mýtus“ o 4 milionech udání podaných orgánům v době Velkého teroru. A vůbec, „současná ruská společnost nesdílí žádné jednostranné hodnocení Stalina a jeho činnosti“. Soudě podle toho, že nejčastěji odhalovanými pomníky v současném Rusku jsou sochy Stalina, je hodnocení krvavého tyrana Rusy velmi nejednostranné.
Aby se vyhnul nejasnostem a pochybnostem, dal Fadějev najevo svůj vlastní postoj k pobuřujícímu selhání tehdejšího „voluntaristy“: přišel s návrhem odstranit z náměstí Lubjanka, tj. z prostranství před budovou FSB, tzv. Solovecký balvan, nejznámější to pomník obětem Stalinových represí, neboť jak řekl, „uráží city těch, kdo v budově sedí“. Chápejte správně: pro předsedu Rady pro lidská práva jsou city nevinných obětí naprosto podřadné ve srovnání s jemnocity jejich katanů! Ani se známým počinem „Stolpersteine“ (v ruštině „Poslední adresa“), v jehož rámci poslední bydliště obětí odvlečených na popravu jsou označena zvláštní mosaznou dlaždicí na chodníku, není ochránce lidských práv spokojen. Prý to uráží oko chodců poslušných zákona: „Uchovávat paměť na těžké časy je samozřejmě třeba, ale jinak! Aby to nevypadalo jako na hřbitově! Připomínat je třeba hlavně budovatelské úspěchy minulosti! Takhle se z toho stala politická narážka místo projevu úcty k předkům!“
V současném Rusku důsledně a vědomě probíhá vymazávaní všeho, co připomíná realitu stalinismu, a vynáší se jen to, co je v zájmu obnovení atmosféry té doby s její cenzurou, dvojím myšlením a strachem. Pěstuje se kult „užitečné minulosti“ – a to znamená, že z celé ruské historie jsou cíleně vynechávány veškeré epizody, které nejsou využitelné k oslavování domnělé imperiální velikosti. Proto v učebnicích současných ruských dějin skoro nezbyly pozitivní kapitoly a ty, co zbyly, jsou vnitřně protichůdné. Oficiálně se takovému přístupu říká „nediskrétní pojetí dějin“. Do bezvýznamnosti propadly revoluce, občanská válka, kolektivizace, z povědomí zmizely moskevské procesy a Velký teror, jako by nikdy neexistoval. Z celé 2. světové války je zmiňována jenom čtyřletá výseč od poloviny roku 1941 zvaná Velká vlastenecká. Důraz je kladen jen na její závěrečný akord v květnu roku 1945, který vstoupil do dějin pod názvem Den vítězství. Čím více je pompézních oficiózních úkonů kolem tohoto svátku, tím méně v něm zbývá autenticity a osobního oslovení. Mezi stalinismem a kultem Velkého vítězství se dávno utvořila přímá úměrnost: čím více je ve společenské atmosféře Ruska Stalina, tím všudypřítomnější je kult Vítězství. Návrat stalinismu, jak jsme ho mohli pozorovat za Brežněva a nyní za Putina, si doslova žádá, aby se na každém rohu nemluvilo o ničem jiném než o Vítězství. V ruštině dokonce vzniklo nepřeložitelné, leč výstižné slůvko „pobědobesie“ (něco jako vítězoběsnost).
Jen v takovémto ovzduší obrody stalinismu se mohl zrodit nápad na místě zrušeného Muzea Gulagu zřídit Muzeum genocidy sovětského národa. Putinův režim vřele uvítal ideu, kterou sám nepochybně zplodil. Nikomu nevadí, že je to vlastně čistý protismysl, oxymóron. V genetickém smyslu slova sovětský národ nikdy pravým národem nebyl, netvořil etnikum, proto na něm nikdy nemohl být spáchán zločin genocidy. Je to střípek, leč v něm se zrcadlí celá matrice Putinova režimu, který vědomě nahrazuje historickou paměť náhražkovými simulakry vypůjčenými od Stalina.
Zpátky k Javieru Mileiovi: zapálený Argentinec by čistě teoreticky nemusel znát detaily současného Putinova režimu. Ale on je očividně zná a perfektně jim rozumí! Není na pravici sám, stejně dobře dnešnímu Rusku rozumí třeba Italka Meloniová, britští konzervativci a reformisté nebo pravičáci Francie, Holandska a mnozí jiní. Viktor Orbán nebo čeští účastníci konference v Budapešti by tomu naopak rozumět měli, jenže se tváří, jako by nechápali nic. Jen jedno ze dvou vysvětlení je možné: buďto jsou zatíženi diskvalifikující nevědomostí, anebo nejsou konzervativci. Stalinismus je totiž ideologií vrcholně komunistickou. Ti, co zůstali zaraženě rozpačití, když Javier Milei bičoval stalinistu Putina, se budou muset rozhodnout, kam vlastně patří.



























