Ruská duše není Bulgakov nebo Dostojevskij. Jen nenávist, agresivita a touha přivlastnit si cizí věci

Rusové mají odpornou vlastnost – přisvojovat si úspěchy jiných. Hledají sebemenší spojitost s Ruskem, aby mohli prohlásit, že jejich člověk v něčem zvítězil. To se projevuje zejména v květnu, kdy začíná vlastenecké šílenství 9. května, v Den vítězství. Současná generace nemá s vítězstvím nad fašistickým Německem nic společného. Všichni, kdo se byť jen nějak podíleli na zbavení se tohoto moru, už dávno leží v hrobech a jsou nuceni se v nich obracet, protože jejich jméno se používá jako ospravedlnění pro zničení sousedního státu. Moji předkové také byli zapojeni do druhé světové války, ale já nespojuji svůj život s tím, co udělali. Bože... Ruské federaci se podařilo ušpinit i takové slovo jako „předkové“, takže se stává nepříjemným ho používat v pozitivním kontextu.

Můžete vidět, jak v květnu lidé jdou s fotografiemi svých padlých dědečků a pradědečků, kteří obětovali své životy, aby naše generace nemusela žít pod vlajkou hákového kříže. Je dobře, že nevidí, co se děje teď. Propaganda prezentuje „Nesmrtelný pluk“ (akci na památku padlých předků, pochod s fotografiemi veteránů) jako poctu památce, ale ve skutečnosti vláda vytahuje předky z hrobů a využívá je. Totéž dělá Rusko i se zmínkami o Tolstém, Dostojevském a Bulgakovovi. Putin je vytahuje z hrobů jako důkaz duchovnosti ruského národa. Ale stejně jako Rusové nemají nic společného s úspěchy svých předků ve Velké vlastenecké válce, nemají ani nic společného s díly těch, kteří se již stali světovými klasiky.

Ruská vláda se snaží dokázat, že mýtická ruská duše spočívá v úctě k veteránům a v duchovnosti, kterou ruský národ údajně zdědil díky četbě děl a poslechu hudby tvůrčích géniů narozených v Rusku. Tuto duši balí do obalu tradičních hodnot, o nichž ve svém každém projevu hovoří Vladimir Putin. Ve skutečnosti však ruská duše spočívá v krádeži a přivlastňování si cizího. Cizí kultury, cizích vítězství, cizích území. Právě teď se velmi jasně projevuje ta samá ruská duše, kterou mnozí tak rádi zmiňují. Podívejte se na to, co se děje na Ukrajině, a uvidíte ruskou duši. A ti, kdo ospravedlňují Rusy tím, že se upínají k úspěchům jiných lidí, se od nich v podstatě nijak neliší. Ruská duše – to jsou rakety, drony, pohřby, prokletí vlastních synů, pokud odmítají bojovat, a udávání sousedů a přátel, pokud projevují nespokojenost s vládnoucí mocí.

A když slyším, že se s Rusy musíme domluvit, protože jim máme být vděční za vítězství nad Hitlerem, začnu se rozčilovat, protože už není komu děkovat, jsou mrtví. A že teď máme přivírat oči nad válečnými zločiny a Rusům všechno odpouštět, jen proto, že jejich předkové zvítězili? Pokud si to myslíte, tak gratuluji, přesně to chce Vladimir Vladimirovič, přesně to potřebuje, aby mohl dělat, co se mu zlíbí, a všichni ostatní mlčeli se skloněnou hlavou při pohledu na oheň, který hoří na památku padlých veteránů.

Neustále vytýkám ruské straně, že vytahuje minulost na světlo a snaží se ospravedlňovat svá zvěrstva tím, že mává archivními dokumenty. Myslím si však, že nejen Rusko by mělo přestat ospravedlňovat své činy minulostí, ale i my všichni bychom měli přestat ospravedlňovat Rusko tou samou minulostí. Neberte si příklad z agresora, je třeba se dívat na to, co Rusko dělá nyní a jaká budoucnost nás všechny čeká s dnešním Ruskem.

Většina Rusů nemá tu duši, kterou si mnozí iluzorně namalovali ve svých hlavách; mají jen nenávist, agresivitu a touhu přivlastnit si cizí věci, aby to předali další generaci. S tím si ruská vláda poradila skvěle. Ta duše, kterou se ruská propaganda snaží předvádět, neexistuje. Na tu, která existuje, nezbývá než plivnout.

Autorka je ruská novinářka, redaktorka režimem zrušené stanice Echo Moskvy