Sir Gawain v podání Deva Patela nemá příběh, který by mohl vyprávět. Tedy zatím. Všechno se ale změní o Vánocích, kdy na dvůr krále Artuše dorazí Zelený rytíř, jehož hlava vypadá jak vytesaná z kmene stromu. S dvořany si chce zahrát hru. Kdokoliv mu může zasadit ránu pod podmínkou, že rytíř přesně za rok ve své zelené kapli úder vrátí. Gawain sebere kuráž a rytíři rovnou setne hlavu. Jenže tajemný tvor neumírá. Hlavu si zvedne ze země a se smíchem dvůr opustí.
To, co následuje, však není akční dobrodružství, na jehož konci by se střetl hrdina s padouchem. Režisér David Lowery to divákovi nechce usnadňovat. Jeho adaptace klasické básně ze 14. století plyne vlastním tempem, které s mainstreamem neladí. Místo obvyklých žánrových potěšení sází hlavně na zneklidňující, osobité obrazy středověku. Nikdy však nejde o tvůrčí samolibost.
Lowery Gawainovu cestu do zelené kaple dláždí jako temný příběh o zrání mladého muže, který rytíře nepřipomíná. Gawain je floutek, jenž stále bydlí u matky, své dívce se zdráhá slíbit věrnost a rád se napije. Když během putování potká obry, chce, aby ho nesli na ramenou a zkrátili mu cestu. Na kouzelný látkový pás, jenž ho má chránit před zlem, ejakuluje.
Gawainovo putování však hypnotizuje. Je dobré nepátrat hned po smyslu viděného, spíše se nechat instinktivně unášet podivnými vizemi, které se vpíjejí do filtrů, praktických efektů i kamerových jízd. Tenhle středověk působí živě, zároveň ale jako z noční můry. V nevěstinci se chichotají konkubíny, rolníci odstraňují klády z mýtiny, na dvorku na sebe dorážejí koza a kachny. Vedle toho se u hluboké tůně zjevuje duch zabité dívky a Gawaina pronásleduje liška, která promluví.
Ambiciózní audiovizuální kabátek snímku vám však bude povědomý, pokud znáte produkci studia A24, z něhož Zelený rytíř vzešel, stejně jako třeba estetizované snímky Čarodějnice, Děsivé dědictví, Slunovrat či Humr. Jde o tituly, v nichž se všechno nevysvětluje, abychom si měli po cestě z kina o čem povídat. Zelený rytíř není výjimkou.
