Bývalý profesor Harvardovy univerzity Daniel Jonah Goldhagen, i u nás dobře známý díky své knize Hitlerovi ochotní katani, se v obsáhlé, 644 stran čítající publikaci Ďábel, který nikdy neumírá, nesoucí podtitul Vzestup a hrozba globálního antisemitismu, detailně zabývá fenoménem zvaným antisemitismus.
Svazek Ďábel, který nikdy neumírá vydalo pražské Nakladatelství Academia a přeložila jej osvědčená Petruška Šustrová. Daniel Jonah Goldhagen má k této problematice niterně osobní vztah, neboť jeho otec Erich Goldhagen přežil jako Žid internaci v ghettu v bukovinských Černovicích (dnes součást Ukrajiny).
Stručné dějiny antisemitismu
Averze vůči Židům je známá již od vzniku křesťanství, kdy se stalo masovým jevem – později nesčetněkrát zneužitým – obviňování tohoto etnika z ukřižování a mučednické smrti Ježíše Krista. Antisemitismus se vinul středověkem i novověkem, Židy nezbožňovalo kromě takových osobností, jako byl Voltaire a Napoleon, překvapivě mnoho čelných představitelů našeho národního obrození. Podléhali mu i takoví velikáni ducha, jako například vynikající novinář Karel Havlíček Borovský (vizte jeho výrok „Pročež musí, kdo chce být Čechem, přestati být Židem“) nebo Jan Neruda, který je kromě nezapomenutelných Povídek malostranských a Písní kosmických rovněž autorem méně známého a slavného spisku Pro strach židovský. Na úroveň průmyslového vyvražďování celé rasy po statisících pak dovedl bigotní antisemitismus nacistický režim se svým „konečným řešením židovské otázky“.
Antisemitismus na půdě OSN?
Těžiště Goldhagenovy objevné práce však nespočívá jen v těchto již nesčetněkrát opakovaných faktech, nýbrž v překvapivém faktu, že antisemitismus, pro tentokrát vtělený do neskrývané nenávisti vůči Státu Izrael, zdaleka nezmizel s porážkou „tisícileté“ třetí říše. Tehdy se totiž „slušní“ lidé mylně domnívali, že po nepředstavitelných hrůzách provázejících holocaust už antisemitismus není možný. Chyba lávky. K pogromům na Židy docházelo kupříkladu v Polsku a na Slovensku krátce po válce, po návratu přeživších Židů domů, kde se stávali nechtěnými. Antisemitismus se přenesl dokonce i do tak mezinárodně respektovaných institucí, jako je Organizace spojených národů, jež v posledních letech přijala mnohem víc rezolucí proti Izraeli než proti všem arabským a příslušným islámským zemím – 288 proti Izraeli a 97 proti všem ostatním! Podle těchto kritérií pokládá OSN Izrael za třikrát horší než všechny zjevně nedemokratické a velice represívní, často dokonce vražedné režimy dohromady. OSN považuje Izrael za odsouzeníhodný natolik, že se skoro vyrovná tomu, co se dělo ve zbytku světa i se všemi diktaturami, násilím, válkami, vyhlazováním a masovým vražděním. Že se odporem vůči Židům netají muslimové, je známé a do jisté míry i pochopitelné, ale že proti nim brojí i různé organizace zaštiťující se vzletnými frázemi o obraně lidských práv, je, mírně řečeno, zarážející.
Židé v čece a NKVD
Autor si všímá toho, co by se stalo, kdyby se Íránu, jenž mezi muslimskými zeměmi v radikálních protižidovských postojích zaujímá přední místo, podařilo zasypat Svatou zemi raketami nebo, nedej bože, dokonce atomovkami. Bohužel však přehlíží procentuálně obrovský podíl Židů v čece a NKVD za Lenina a Stalina (německá propaganda se proto za druhé světové války vyžívala ve slovním obratu „židobolševismus“), v represívních aparátech Maďarska a Polska poté, co se v těchto zemích komunisté chopili moci, který poskytoval antisemitismu živnou půdu. Tentokrát některé argumenty bohužel vyznívaly racionálněji než za hilsneriády…
