nahoru

Komiksové Beverly Hills pro LGBT je ověnčené cenami a kráčí vstříc světlým zítřkům pod duhovou vlajkou

Richard Klíčník 15. května 2021 • 08:30
Komiksové Beverly Hills pro LGBT je ověnčené cenami a kráčí vstříc světlým zítřkům pod duhovou vlajkou
foto: Archiv nakladatelství Paseka

Nakladatelství Paseka se specializuje na dětské a queer komiksy. Tentokrát přichází s dalším oceňovaným americkým dílkem s všeříkajícím názvem Laura Deanová mě už zase nechala. 

Laura je blonďatá a osudová stejně jako James Dean. A Freddy Rileyová, kterou už zase nechala, je sedmnáctiletá Američanka asijského původu a ví, že „LGBTQIA aktivisti bojovali celá staletí za to, aby i ona měla právo na zpackaný vztah“. A abychom nezapomněli – ocitáme se v Kalifornii, v Berkeley, na střední škole.

Nejdřív beatnici, pak hipíci, teď LGBTQIA

Ono přirovnání k Beverly Hills je na místě. Jmenovaný seriál o deseti řadách řešil od roku 1990 problémy partičky středoškoláků jedné sociální bubliny (tehdy se tomu tak určitě neříkalo), v níž je podmínkou být bohatý, a vlastně i chytrý. Prostě jsme nedaleko Los Angeles, které má se zbytkem USA společné tak akorát umístění na jednom kontinentu.

Berkeley je v zásadě obdobně izolované, jen to bohatství se tu nestaví tolik na odiv. Jsme v americkém městě s nejvyšší vzdělaností a za mostem leží San Francisco, ale právě tady má kampus UC Berkeley, jedna z nejkvalitnějších veřejných univerzit USA. Prošli tudy beatnici, hipíci a teď tu evidentně řádí LGBTQIA komunita, která je prostě in. Berkeley bylo vždycky myšlenkově daleko před zbytkem USA, takže komiks z tamní střední školy je pro Středoevropana zajímavou sondou. Všichni jsou tu s gayi a lesbami v pohodě, ba co víc, považují je za super (tedy z valné většiny).

Zbytečně přeceňovaná vztahovka ze střední

Jenže příběh je skutečně úplně normální vztahovka ze střední, kterou před třiceti lety nabízel již zmíněný kultovní seriál (včetně potratu jedné z hrdinek). Zásadní rozdíl? Zatímco legendární „Béháčko“ nikdy nedostalo žádnou opravdu prestižní cenu (Jason Priestley v roli dušínovského Brandona Walshe neproměnil ani jednu ze dvou nominací na Zlatý glóbus), Laura Deanová mě už zase nechala si chodí pro ceny rovnou s nůší. Třikrát Cena Ignatz, třikrát Eisnerova cena (takoví komiksoví Oscaři), Harveyho cena...

Scénář totiž napsala komiksová hvězda Mariko Tamakiová; už jsme se měli možnost seznámit s jejím komiksem Jedno obyčejný léto (vyd. Paseka, 2020). Kanadská scenáristka (která ovšem žije v Oaklandu, asi 15 minut busem od Berkeley) vyniká ve zdánlivě banálních dialozích, v jejichž druhém plánu se zhmotňují strachy a obavy jejích hrdinek. Tentokrát si vypomáhá mluvícími plyšáky, kteří – na rozdíl od nesnesitelně zaražené protagonistky – mají vždy po plyšové pacce uštěpačná slůvka ku glosování situací. Škoda, že nemluví častěji.

Pocity hormony zaplavených středoškoláků

Nejlepší částí Laury Deanové je ovšem „storytelling“ výtvarnice Rosemary Valero-O’Connellové, inspirované v kresbě japonskou mangou. Její schopnost vyjadřování emocí (zejména stydlivosti hlavní hrdinky) pomocí obrazu je přímo fascinující. Záběry často schválně nezachycují obličej, ale v rozpacích odvrácenou hlavu. Tento prvek můžeme označit za to hlavní v jejím způsobu komiksového vyprávění. Její postavy se prakticky nikdy nepodívají „do kamery“, to zásadní se děje mimo obraz, všechno je jen tak nějak naznačeno. Zkrátka pokud se dají kresbou vyjadřovat pocity hormony zaplavených středoškoláků, pak se to podařilo právě v tomto komiksu.

Na závěr už asi nezbývá než pozvat vás zase po letech na americkou střední. Opět se do sebe zamilovávají krásní mladí lidé, ale tentokrát jsou to lidé všech pohlaví a barvy pleti. Dbají na to, aby se říkalo gay, a nikoli homosexuál (protože to zní jako diagnóza), a směřují vstříc světlým zítřkům pod duhovou vlajkou.

Richard Klíčník




Diskuse ke článku