Audiokazeta bývala naprostou nutností, módní záležitostí, odepsaným přežitkem i nečekaným revivalem. První audiokazetu představila 28. srpna 1963, nizozemská firma Philips na tradiční výstavě rozhlasové a televizní techniky IFA v Berlíně. K následnému velkému rozšíření audiokazet přispěly počátkem 70. let i autorádio s přehrávačem a později walkmany.
Znáte ten kreslený vtip? Na obrázku je kazeta nabodnutá na versatilku a pod tím text: Kdo chápe – je starý!
Něco na tom bude, protože loni bavil Facebook snímek mladíka, jenž se do kazetového přehrávače v autě snažil vměstnat svůj iPhone v domnění, že jde o dokovací stanici na chytré mobily. O existenci magnetofonových pásků už neměl ani tušení. Koneckonců posledním autem se sériově zabudovaným kazetovým přehrávačem byl Lexus SC 430 z roku 2010. Logicky se tak zdálo, že tohle hudební médium skoná společně s 20. stoletím; když výrobci na začátku nového tisíciletí psali audiokazetám parte, uznale oceňovali, že se jich sice prodalo přes sto miliard kusů, ale jejich budoucnost všichni viděli maximálně v muzeu hudby. Ostatně stejně jako vynálezce analogové audiokazety Lou Ottens – koneckonců stál u zrodu kompaktních disků, takže to bylo pochopitelné. Čas však ukázal, že se mýlili úplně všichni.
Kazeta už samozřejmě nikdy nebude určujícím hudebním nosičem. Žijeme v digitálním věku, kdy poslechu hudby dominují streamovací služby. Nicméně tak, jako se hudební fanoušci v posledních letech vracejí k vinylům, které navíc z hudebního byznysu nikdy nezmizely, protože přinejmenším na taneční scéně byly vždy přítomné, stoupá i obliba audiokazet. Jen s tím rozdílem, že u černých desek je to pochopitelné – hudba, kterou z drážek alb doluje jehla, zní zkrátka nejlépe, to vám potvrdí devět z deseti audiofilů. Ale co je tak atraktivního na hudebním nosiči, jenž šuměl, musel se přetáčet, přičemž každou chvíli hrozilo přetrhnutí či namotání pásky? Podle prestižního amerického časopisu Rolling Stone je těch důvodů hned několik. Jeden je společný s vinyly a cédéčky: v době digitálního sdílení muziky touží alespoň část hudebních příznivců držet v ruce fyzický nosič, zakládat ho do přístroje, pročítat si booklet, zařazovat médium do knihovny, a tedy hudbu sbírat! Za druhé zažíváme období retra – poslouchat muziku z kazety (ideálně z dobového walkmana) je zejména mezi hipstery prostě cool; jsou zkrátka chvíle, kdy i v hudbě vítězí móda nad kvalitou!
A je jedno, jestli se v přenosném kazetovém přehrávači točí pásek s písněmi osmdesátých a devadesátých let (v internetovém obchodě eBay stále stoupají ceny dobových kazet skupin jako Metallica, Nirvana či Rolling Stones), nebo novinka od současných hvězd, jako jsou Lady Gaga, Selena Gomezová či kapely 5 Seconds of Summer a The 1975, jejichž nahrávky už několik let vycházejí právě i na kazetách. Na tomto nosiči mimochodem vyšel i mimořádně populární muzikál Hamilton!
Pak je tady ještě jeden praktický důvod, který vyznávají zejména punkové a metalové kapely – distribuovat své nahrávky na tomto nosiči je jednak levné, za druhé nelegální šíření je v dnešní době ve srovnání s digitalizovanou hudbou přece jen o něco komplikovanější.
Samozřejmě že ani v součtu historických nahrávek a novinek nejde o žádná závratná čísla, ale prohlášení amerického kazetového výrobce National Audio Company, že loni zaznamenal nejlepší prodej od svého vzniku v roce 1969, což ho přimělo k výstavbě první nové linky na výrobu zvukových nosičů s magnetickou páskou po několika desetiletích, už za pozornost stojí. A jak to výstižně komentoval deník Wall Street Journal: „Nejlepší návraty v šoubyznysu jsou ty nejméně očekávané!“
Krabička cigaret
Jeho vynález znal snad každý, jeho jméno jen málokdo. Znělo Lodewijk Frederik Ottens, na svět přišel 21. června 1926 v nizozemské vesnici Bellingwolde a v roce 1952 se stal zaměstnancem společnosti Philips. O osm let později byl pověřen vedením vývojového oddělení v belgickém Hasseltu, jež se zabývalo přenosnými rekordéry. Zadáním bylo vytvořit nové, kompaktní médium, vhodné pro práci v terénu, které se ideálně mělo vejít do náprsní kapsy; zkrátka menší než krabička cigaret.
Společně s historicky prvním přenosným magnetofonem Philips EL 3300 (následně se ho prodalo přes milión kusů!) byla magnetofonová kazeta premiérově představena 28. srpna 1963 na veletrhu IFA v Berlíně. Původně přitom vůbec nešlo o hudební nosič – firma Philips vyvinula kazety pro novou řadu svých stolních diktafonů, pro něž by magnetofonové pásky známé z kotoučových magnetofonů byly příliš velké; pro reprodukci mluveného slova byla jejich technická kvalita postačující, pro záznam muziky naprosto nevyhovovala. Vše se tak začalo měnit až ve chvíli, kdy nizozemská společnost uzavřela dohodu s koncernem Sony. A právě kazety této japonské značky o velikosti 10 × 6,3 × 1,3 cm se následně staly naprostým standardem. Není bez zajímavosti, že norma těchto kazet byla přijata roku 1965 na zasedání komise IEC v Praze.
Zlomovým okamžikem přitom byl rok 1979, kdy byl na trh uveden walkman – revoluční přenosný přehrávač, který umožňoval poslouchat hudbu prakticky kdekoliv a kdykoliv, čímž kazety v osmdesátých letech vytlačily z výsluní gramofonové desky. Nemalou měrou k tomu přispěl i prodej prázdných kazet, na které bylo možné si velmi snadno pořizovat kopie nahrávek, nebo dokonce vytvářet vlastní kompilace, což vedlo k prvním kampaním gramofonových firem proti kopírování hudby: Home taping is killing music! (Domácí nahrávání zabíjí hudbu!) Nemělo to velký úspěch; spíše naopak. Tak třeba američtí punkeři Dead Kennedys na výzvu reagovali odpovědí svým fanouškům: „Tady máte prázdnou půlku kazety a můžete pomoct.“ A jejich nizozemští kolegové The Ex k protipirátskému sloganu na své desce připsali „… a už bylo taky na čase.“ A skupiny, jako třeba Grateful Dead, své fanoušky rovnou vyzývaly, aby jejich koncerty na audiokazety nahrávaly. Ostatně stejně bezvýsledné tažení proti kopírování hudby se později opakovalo i v případě cenově podstatně dostupnějších vypalovacích CD, u kterých už člověk nemusel řešit stopáž originální nahrávky a podle toho shánět magnetofonový pásek o délce C-30, C-60, C-90, C-100 či C-120, případně atypických formátů C-45, C-50, C-74, C-80 nebo C-110.
Kompaktních disků se následně prodalo přes 200 miliard kusů a jejich zvuk podle legendárního vynálezce už nikdy nic nepřekoná. A pokud ano, Lou Ottens se to nedozví, zemřel v sobotu 6. března 2021. Bylo mu 94 let. Ale je docela dobře možné, že ho jeho magnetofonový objev, který napřesrok oslaví šedesátiny, dalece přežije.
Ta naše kazeta česká
Byl podzim 1971, když se v prodejnách vydavatelské společnosti Supraphon objevila historicky první kazeta – obsahovala největší hity Karla Gotta a předloni se na Aukru jeden exemplář vydražil za 3131 Kč (do konce roku vyšlo na kazetách dalších jedenáct tuzemských popových interpretů, v dalších třech případech došlo na mluvené slovo).
Mistrovy písně, jako Žiju rád, Dívka jako porcelán, Já se tiše odporoučím či Já se asi v létě ožením, tehdy zněly z pásku společnosti Emgeton, která vznikla už v roce 1951 a byla vlastněna Filmovými laboratořemi Barrandov. Tahle firma vyráběla i pásky do kotoučových magnetofonů a prázdné kazety, jež sice byly výrazně levnější (přišly na 60 Kčs – tuzemská gramofonová deska na 44 korun) než zahraniční nosiče (ceny japonských kazet se pohybovaly okolo 109 Kčs – licenční zahraniční deska přitom přišla na 120 Kčs), ale co do kvality zvukového záznamu byly skutečnou noční můrou všech audiofilů. A tak kdo chtěl slyšet více hudby než šumu, byl nucen investovat do kazet zahraniční výroby, které ovšem byly k mání jen v tuzexu (za cenu od deseti do patnácti bonů), na černém trhu a později na vietnamských tržnicích; málokdo z Husákových dětí někdy nedržel v ruce kazetu značky Sony, BASF, TDK, Fuji či Maxell. Pohyb v šedé ekonomice však skýtal různá nebezpečí – ostatně i Československý rozhlas svého času upozorňoval „na nekalé praktiky vietnamských občanů, kteří v centru Prahy nabízeli kazety západní provenience, které však nakoupili prázdné a tady u nás do nich natočili pásky Emgeton!“. Za ten risk to ovšem stálo – i když zahraniční kazety nebyly levné, vešla se na klasickou devadesátku dvě alba západní hudby. A ta si na vinylu opravdu nemohl dovolit každý. Na druhou stranu vzhledem k nemalým pořizovacím nákladům audiokazet člověk velmi pečlivě zvažoval, co si na drahocenný pásek nahraje. A ruku na srdce – kolik alb je mistrovskou kolekcí vyrovnaných skladeb? Výsledkem tak bylo časté vytváření osobitých kompilací, z nichž některé byly tak zdařilé, že je jejich tvůrci úspěšně prodávali!
Dalším specifikem magnetofonových pásků, jež jsme si nahrávali v osmdesátých letech, byla jejich grafická podoba. Počítače, na kterých by se dal vytisknout obal, samozřejmě nebyly, takže se vzhled kazet odvíjel od tvůrčích schopností jejich majitelů. Někdo sázel na prostý přepis názvů skladeb, jiný si vyhrál s ozdobným písmem, další investoval do propisotů, což byl takový ruční předchůdce tiskáren, praví fajnšmekři však své kazety krásněli fotografiemi umělců, vystřihovaných nejčastěji ze západoněmeckého časopisu Bravo, měněného za céčka či svačinu.
Půjčuj! Rozmnožuj! Rozšiřuj!
Zvláštní pojednání by si pochopitelně zasloužilo šíření neoficiální hudby. V tomhle ohledu však byla podobná situace i na Západě. Jen s tím rozdílem, že zatímco v USA a ve Velké Británii se punkové, hiphopové a undergroundové metalové kapely výrobou a distribucí svých nahrávek na kazetách víceméně dobrovolně vymezovaly proti velkým vydavatelským společnostem, které je podle jejich názoru komerčním diktátem zbavovaly tvůrčí svobody, v socialistickém Československu alternativní skupiny ani jinou možnost neměly. Jejich tvorbu by totiž strana a vláda nikdy vydat nedovolily, zvlášť pokud na počátku normalizace neprošly takzvanými rekvalifikačními zkouškami, případně z jakéhokoliv jiného důvodu nenaplňovaly kulturní linii KSČ. Z toho důvodu se posluchači undergroundových či alternativních kapel a folkových písničkářů s jejich tvorbou prvně setkávali právě prostřednictvím kazet, na nichž se lavinovitě šířily zvukaři nahrané koncerty; některé kazety se pyšnily pozoruhodnými booklety, jež obsahovaly seznam skladeb, obsazení kapely, místo, kde byla nahrávka pořízena, a někdy i průvodní slovo či tištěnou recenzi!
Takový luxus si však při kopírování mohl dopřát jen ten, kdo měl tehdy přístup k hlídaným podnikovým kopírkám – většina posluchačů se tak musela spokojit s pouhou hudbou, často navíc nevalné zvukové kvality. Pamětníci by mohli vyprávět bezpočet veselých historek spojených s nejčastější ranou formou kopírování hudby, kdy se vedle sebe postavily dva kazeťáky a hudba se sdílela přes mikrofon; výsledná nahrávka tak občas bývala doplněná hlukem z ulice či domovním zvonkem. Tedy pokud někdo neměl takzvané dvojče, které umožňovalo nahrávat z kazety na kazetu v podstatně lepší kvalitě.
Neustálé vylepšování nahrávací techniky ovšem nemělo vliv na kvalitu samotné hudby – umělci totiž nad záznamy svých koncertů neměli kontrolu, takže často se mezi posluchači šířily nepříliš lichotivé nahrávky. Na druhou stranu jak jinak by se tehdy mělo publikum, jemuž nestačila oficiální hudba, seznámit s tvorbou The Plastic People of the Universe, Psích vojáků, Jasné Páky, Jaromíra Nohavici či Karla Plíhala?
A nezapomínejme, že na kazetách se nešířila jen imperialistická či tuzemská úpadková hudba – hojně sdíleným bylo někdy i mluvené slovo. Stačí si vzpomenout na legendární projev Miloše Jakeše v Červeném Hrádku u Plzně ze 17. července 1989; nahrávka tehdy na veřejnost unikla zásluhou techniků z Československé televize. Slova o bojlerech byla tenkrát zábavnější než kdejaká počítačová hra – právě na kazetách se totiž před příchodem disket uchovávala počítačová data. Na standardní kazetu se vešlo asi 200 kbitů digitálních informací, jež si pak ústřední počítače přehrály do velkých páskových pamětí ke zpracování a archivaci; u legendárních počítačů Atari nebo Commodore trvalo nahrávání jedné hry z kazety i půl hodiny!
Dobré kazety se vracejí
Nejenom hvězdy světové pop-music se rozhodly vydávat své nové nahrávky i na magnetofonových kazetách – přehrávat si aktuální hudbu z pásků lze i v Česku. Tuzemský návrat kazet začal s kapelou Kryštof, která svou kompilaci 25 z roku 2017 nabídla fanouškům i na pásku. „Spousta lidí nám říkala, že má na chalupě staré přehrávače, jiní zase ještě měli kazeťáky v autech, ale neměli v nich co poslouchat,“ vysvětluje Richard Krajčo důvody volby netypického média. Ostatně měla to být jen taková raritka, skupina očekávala poptávku v řádu desítek kusů – o to víc zájem o osm stovek kazet předčil její očekávání! A s tím i tehdejší výrobní kapacity. „Původně jsme chtěli stodvacetiminutovou kazetu, ale zjistili jsme, že při počtu nad tři sta kusů lze udělat jen dvě šedesátky v jednom obalu. Tak jsme nechali vyrobit velký booklet pro dvojkazetu, ale zase se ukázalo, že tolik velkých krabiček ani neexistuje a dovyrobit se nestihnou. Nakonec tak vznikly dvě různé kazety. A protože jsme fanouškům slíbili, že všechny očíslujeme a podepíšeme, tak jsme rozdali 1606 podpisů,“ vzpomíná na nesnáze s kazetami zpěvák kapely Kryštof.
Navzdory všem potížím se na tomto historickém nosiči následně objevily i nahrávky Světlo ve tmě od kapely Jelen, Kvadratura záchranného kruhu písničkáře Xindla X či Černý kočky mokrý žáby skupiny Lucie. Ale protože přístrojů na výrobu kazet se dochovalo velice málo, nikdy jich nebude dostatek. Kazeta tak do budoucna zůstane především raritou pro pamětníky či milovníky zaprášených časů. Na druhou stranu pokud někdo má doma spoustu starých kazet, jejichž obsah si dávno zdigitalizoval, své pásky si výtvarně nezdobil a hromada plastových krabiček mu jen zabírá místo, pak existuje spousta možností jejich využití. Tak třeba výtvarník Ondřej Kopal využil nepotřebné audiokazety v sérii svých obrazů s hudebními motivy, jiným se krabičky na magnetofonové kazety hodí coby schránka na různé karty nebo vizitky. A pak je tady ještě jeden praktický tip našich hudebních babiček – v kazetě se skrývá okolo pětaosmdesáti metrů poměrně pevné a odolné pásky, kterou lze směle použít k jiné anachronické činnosti – na svázání starých novin!
