Pokud se vám líbily Žítkovské bohyně Kateřiny Tučkové, můžete zkusit komiksové Spiritistky nakladatelství Lipnik, které se snaží naskočit na stejnou vlnu. Klára Vlasáková v tom má jasno, komiksy teď frčí, takže se rozhodla spáchat jeden na populární téma. A jak to dopadlo?
Dopadlo to špatně. Kulturní publicistka a autorka široce reflektovaného debutového románu Praskliny (Listen, 2020) Klára Vlasáková je poměrně zkušenou autorkou, a tak se komiksového média nelekla a přistoupila k němu jako k disciplíně, kterou přece musí zvládnout. Inu, nedopadlo to. Bude to možná plytkostí samotného scénáře, které navíc spíš než jako scénář působí jako literárně slabá povídka, ve které se prakticky bez ustání pomrkává na čtenáře. Ono je pomrkávání fajn – ale musí za ním být i nějaké to řemeslo.
Komiks přece zvládne každý
Vlasáková se ve Spiritistkách dost míjí s tím, co bychom mohli označit za „komiksový narativ“; nelekejte se cizího slova, jde o způsob vyprávění, který má svoje specifika. Text autorce zkrátka zůstal v šuplíku Literatura a nepřehoupl se do jiného média, kterým komiks je. Kniha tak působí jako hojně ilustrovaná povídka.
Zápletka je prostá, možná až příliš. Laura, které se rozpadl vztah po tragické události, potkává Salvátoru, z níž cítí zvláštní fluidum. Tehdy Salvátora (mrk mrk) ještě pracuje v obchodě s oděvy, ale když se potkají příště, je z ní žena duchovní, jež objíždí republiku a pořádá léčebné semináře. Laura se jí hodí za poskoka a právě se nachází v životní etapě, v níž pro ni není problematické tuto roli přijmout.
Když jeden věří a druhý nevěří
Salvátora má sice svaly, pardon, fluidum, ale opravdové čáry získá Laura. Po psychospirituálním zážitku získává léčebné schopnosti a pak se začnou dít věci. Pro Salvátoru je nepřijatelné, když „sílu“ získá ta, která nevěří. A to je vše. Pak už se děj odvíjí předvídatelně, falešná prorokyně prostě musí žárlit a nedobré vyústění je také nasnadě.
Rozesmát vás mají nejrůznější nesouvisející výpovědi z médií a reklamní sdělení (mrk mrk), která ukazují, že autorka má nadhled a nebere celou tuhle komiksovou spiritistickou záležitost příliš vážně. Jenže tohle mísení žánrů nefunguje a bourá i tu trochu atmosféry, která se snad podařila vyprávěním vybudovat. Nechybí ani scéna s podivným hadem (mrk mrk), která má nejspíš evokovat již zmíněný román Kateřiny Tučkové. A zase to nefunguje.
Pepina Rejholcová opět zasahuje
A pak jsou tu ještě ilustrace Juliány Chomové, zcela samostatná kapitola. Ony totiž s textem korespondují jen vzdáleně. Mohly by odkazovat třeba až k ilustracím Josefa Čapka a karikaturistické ilustraci 30. let, Salvátora navíc vypadá jako tehdejší (a dodnes nejúspěšnější) česká komiksová hrdinka Pepina Rejholcová. Chomová si s komiksovým médiem evidentně rozumí lépe než Vlasáková, ale místy je v jejím projevu avantgardy a náznaků možná až příliš. Je obtížné se v příběhu orientovat.
Nejlépe proto kniha funguje jako artefakt. Plátěný potah s ražbou a dvěma abstraktními objekty (černým a bílým) působí vážně lákavě. Tohle v Lipniku umějí. Jedná se o knihu, která při prvním kontaktu rozhodně vzbudí očekávání a touhu zjistit, jaký příběh nesou ilustrace Juliány Chomové… Působí neotřele, tajemně. Ovšem to je bohužel jenom první pohled.
