nahoru

Sliznatá chapadla Mooreova Neonomiconu vám sáhnou do všech myslitelných otvorů

Petr Šmeral13. února 2021 • 12:00
Sliznatá chapadla Mooreova Neonomiconu vám sáhnou do všech myslitelných otvorů
foto: Archiv nakladatelství Argo

Když se spojí talent komiksového krále Alana Moorea s literárním odkazem H. P. Lovecrafta, výsledky jsou… makabrózní. Český čtenář se již mohl seznámit s mamutím svazkem Providence, který si pohrává s rozličnými motivy Lovecraftovy hororové tvorby. Nyní vychází, opět u Arga, svazek Neonomicon. Vznikl chronologicky dříve, ale dějově se odvíjí dlouho po Providence, v současnosti. Pravda, trochu alternativní.

Svazek otevírá samostatný krátký komiks Vnitroblok. A je fantastický. Jeden z nejlepších hororových komiksů, co prošly před zraky bídného smrtelníka, jenž píše tento text. Agent FBI Aldo Sax vyšetřuje sérii bestiálních rituálních vražd. Hrůzné činy jako by si z oka vypadly, a přitom je vykonali tři různí lidé, kteří se zřejmě navzájem ani neznali. Stopy ho dovedou do nočního klubu Zothique, k distributorovi tajemné drogy, která nutí poživatele mluvit oním zaumným jazykem z jiných sfér, jenž známe z Lovecraftových hororů.

Kód namísto drogy

Aldo se nezalekne nabídky drogu sám vyzkoušet, ale zjistí, že něco je hodně jinak. Nejedná se o obyčejnou chemikálii, ale spíše o kód. Jakmile tento kód vnikne do lidského těla, otevře mu úplně jiné brány vnímání. Lineární čas ztratí smysl, všechno se děje najednou, mysl se propadne do konceptuálního prostoru, který obsahuje vše, co myšlenky neobsahují. Je to ovšem nelidský negativní prostor; nenechá nikoho, kdo se stal jeho součástí, vyjít beze změny.

Když výtvarník kreslí lépe monstra než lidi

Krátké, úderné, krvavé dílo, jež autor publikoval v roce 2003, ve svých padesáti letech. Autorem kresby je Jacen Burrows, jehož styl již známe z Providence. Ano, je to ten výtvarník, kterému jdou mnohem lépe příšery než lidské postavy. Ale tady se to hodí.

Alan Moore do toho krátkého vykopáváku stihl zaplést i své oblíbené narážky na politiku (petice k přejmenování Clinton Street poté, „co náš nejvyšší velitel rozmrdal v devadesátým pátým Sýrii“), ale i podobné znechucení nad výchovou rodiči-hipíky, které sdílí například s Michelem Houellebecqem.

O sedm let později se ke své lovecraftovské hříčce vrátil rozsáhlejší prací Neonomicon. Dějově přímo navazuje na předchozí Vnitroblok. Tentokrát tu máme již dva tajné policisty – nymfomanku Brearsovou a detektiva černé pleti Lampera. Nejprve oba navštíví v psychiatrické klinice nebohého kolegu Saxe, ale dostanou z něj pouze nesrozumitelné mumlání, v němž agentka pozná lovecraftovštinu. Sama je totiž fanynkou hororu a okamžitě pochopí, že v případu bestiálních vražd je až příliš mnoho reálií z Lovecraftovy tvorby. Buď se jí někdo inspiroval, nebo… Lovecraft ve skutečnosti před sto lety nepopisoval vlastní choré výmysly, ale skutečnost.

Cthulhu jako swingers párty

Moore nejprve zmínkami o velkém učiteli HPL pouze pomrkával na čtenáře, ale v samotném Neonomiconu již s těmito reáliemi a zmínkami otevřeně pracuje. Představuje si, jak by asi vypadala sekta uctívající velkého Cthulhu dnes, v dekadentní Americe. Dochází k závěru, že by se jednalo o nábožensko-erotický kult, jakousi swingers párty s chapadly. A v tomto ohledu má neukojitelná agentka Brearsová co nabídnout.

Děj v polovině nabere nečekaný obrat, ale na pomýšlení o cestě zpátky jsme už příliš hluboko vtaženi chapadlem Mooreova příběhu. Vypravěčský cynismus se mísí s lehce pubertální fascinací zvrácenou erotikou. Původní Vnitroblok byl vlastně mrazivějším příběhem ve své sevřenosti. Každopádně vám ručíme za to, že si z příběhu užijete každou krví a slizem zacákanou stránku.

Petr Šmeral




Diskuse ke článku