Narodil se 15. prosince 1920; letos by oslavil století. Vlastimil Brodský však z tohoto světa dobrovolně odešel už v roce 2002. Marku Brodskému chybí dodnes, často o něm mluví. I proto jsme ho požádali, aby pro Reflex zavzpomínal, o čem si povídali – a hlavně o tom, co si syn s otcem říct nestačili. Tak vznikl tenhle dopis – a kdyby ho bylo kam odeslat, byl by opatřen známkou s portrétem tohoto vlasti mileného herce…
Ahoj, tati,
tak letos Ti je sto, a přitom vypadáš pořád stejně! Dokonce Ti teď Česká pošta vydala známku. Jsi tam s Hugem a trochu Ti přišili uši. Fakt to vypadá dobře. Je to taková dvojedice Tebe a Tvýho kamaráda Jirky Sováka, s kterým jste za mlada prováděli tolik slavnejch tekutejch lumpačin. Jirka je za 30 a Ty za 34 Kč, ale do ciziny Vás musím oslintat a nalepit oba stejně.
Zkusím Ti to napsat pěkně od začátku. Když ses rozhodl, jak ses rozhodl (dodnes poslouchám bláboly o tom, jestli na to člověk má, nebo nemá právo), tak Tvou chaloupku obklíčily desítky paparazzů s dokonalejma objektivama z těch hnusnejch barevnejch plátků. I vrtulník jsi tam měl! Jeden z těch časáků dokonce koketoval s myšlenkou, že jsem si svýho tátu zastřelil sám. No a víš, jak já to mám s plachostí a panikou. Tak jsem byl měsíc zavřenej doma se staženejma žaluziema i žaludkem, než mi došlo, že se lid už další den nabaží ňákou novou historkou o tom, která modelka má zrovna průjem. V tomhle jsi měl kliku – byl jsi takovej frajer, že si na Tebe netroufli. Ale občas je napadlo, že se aspoň povozej na mně a na ségře. To bys jen zíral, jak jsem se Ti nepovedl...
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
