Příští rok v lednu oslavíme sto let od premiéry nejslavnějšího českého dramatu R.U.R. Mezi gratulanty slovem i obrazem patří i rozsáhlý komiksový román R.U.R. od Kateřiny Čupové (* 1992). Vydavatelství Argo nehrálo na jistotu – jak známo, adaptace děl klasiků, byť třeba komiksové, se netěší zrovna masívnímu čtenářskému zájmu. Tentokrát se ale risk vyplatil. Příčinou je autorka kresby a adaptovaného scénáře Kateřina Čupová. Je totiž jiná a mimořádně zajímavá.
Pojďme si ale prosvištět děj, přece jen ne každý zná tuto klasiku české literatury. Od svého vydání poněkud zastarala, tak zkusme použít pro popis obsahu krapet modernější pojmosloví. Jak by se asi na Čapkovo drama díval dnešní čtenář zocelený kulturními válkami a novodobou mluvou?
Sluníčkářka v tenatech kapitalismu
Na jednom ostrově se zastaralou fosilní technologií vyrábějí napodobeniny člověka, roboty. Environmentálně citlivý čtenář při pohledu na čadící komíny vytuší, že tohle nemůže dopadnout dobře, už jen ta uhlíková stopa jak z nějakého obskurního raného kapitalismu dvacátého století. Továrnu řídí skupina toxicky maskulinních supermačistů staré éry, poslední výhonek dravého liberalismu. Nic tržního jim není cizí.
Do tohoto prostředí se dostane prezidentova dcera, Helena Gloryová. V typickém gestu generačního vzdoru se profiluje jako uvědomělá neomarxistka, dozajista s potlačenou depresí a environmentálním žalem. No a tahle sluníčkářka sem přijela s tajnou misí zabránit další masové produkci robotů, protože je lidskoprávně citlivá a dbá na pozici této menšiny, jíž není civilizace ani schopná přiznat lidskost. Pokusí se přímo v jádru kapitalistického výrobního komplexu rozpoutat hnutí robot lives matter, ale zpočátku narazí na nepochopení právě u subjektu svého snažení, který je tak zbídačelý, že koncept boje za vlastní práva je mu zcela cizí. Zdá se, že Helena na okamžik podlehne toxicitě ředitele Domina, dokonce se sníží k tomu, vstoupit do archaického stavu manželského.
Robot Lives Matter!
Uplyne deset let a semínka sebeuvědomění v robotech přece jen vzklíčí. V příběhu de fakto zastupují asexuální sexuální orientaci, jíž nebyl umožněn její coming out, ba ani místo v akronymu LGBT+. Frustrace z nemožnosti přijmout adekvátní identitu a získat nestigmatizující společenský status u robotů sublimuje v atavistický odpor k nositelům vyhraněných pohlavních identit. Helena se projeví jako správná woke aktivistka a neomylně se postaví na stranu těch, jimž byl většinovou společností hlas odepřen. Že kulturní válka rychle přeroste ve válku skutečnou, je nabíledni.
Čapek na konci rezignuje na nadějné náznaky nebinárního, nepatriarchálního cítění. Jako naděje pro budoucnost se mu v posledku jeví stereotypní heteronormativita nového lidstva jak vystřižená z hlubin dvacátého století, jež Čapek přes všechnu svou genialitu překročit nedokázal.
Kresby hra osudná
Jak s tímto materiálem naložila scenáristka a výtvarnice s kořeny v proletářské Ostravě, která z dvacátého století zažila jen jeho posledních osm let? Původní Čapkovu hru sleduje překvapivě věrně, aniž by příběh ztrácel na tempu a zajímavosti. Ukazuje, že převod divadelní hry v komiks je vlastně docela hladký po stránce scenáristické. Promluvy herců nejsou formálně tak vzdálené promluvovým bublinám komiksu. Také expresivní stručnost Čapkova jazyka si nachází dobře místo v současném sekvenčním vyprávění.
Kateřina Čupová však ohromí zejména svým výtvarným pojetím. Nenechte se – podobně jako autor této recenze – zmást prvním dojmem. Není to vypracovaná linie anglofonních komiksů, trochu dětský rukopis a rozvolněnější stylizace čerpá spíše z komiksu francouzského. Výtvarný cit ale nezaoře ani českou linku. Autorčin styl lze srovnat s některými projevy 60. let, například s Miroslavem Šaškem, který ovšem tvořil ponejvíce v exilu.
Její linka je jen zdánlivě dětská. Její barevnost je uchvacující. A její cit pro prostor úžasný. Máme tady svébytnou autorku evropského formátu. A jak oznámil vydavatel, o práva na knihu již projevilo zájem několik dalších zemí. O Kateřině Čupové myslím ještě uslyšíme. Možná i na poli kresleného filmu, k němuž má přirozený sklon.
