Čtyři stěny, dva zubní kartáčky a nekonečně fantazie: tak prostý může být recept na kvalitní “koronavirovou” zábavu. Jiří Mádl tvrdí, že byl patrně nejšťastnějším člověkem v karanténě; až shlédnete čtyři díly jeho kartáčkové romance, uvěříte mu to.
Jmenuje se “Miluju tě, Pucinko” a nemá ani půlhodinu. Radost, kterou vás nakazí, vám ale vydrží i dlouho po karanténě. Minimalistická vztahová etuda, jejichž hlavními hrdiny jsou modrý kartáček Kartík a růžová Pucinka, hravě variuje situace, jež do nejedné domácnosti vnesla karanténní nutnost “zůstat doma”.
Jí vadí, že je věčně naložený v lihu, padon v listerinu, on zase nedostatečně “čte” její pocity. Jednoho rána nechá Pucinka Kartíka i s jeho kocovinou doma a odchází se slovy, že nemůže jinak - aby se v dalším díle zase vrátila. S rouškou, protože “čínská chřipka”.
Mádlova melancholická hříčka stojí na dvou neotřesitelných pilířích. Prvním je záplava propracovaných nápadů a vtípků na téma všední lidské existence převedené do kartáčkového módu - rovina, která je s to oslovit doslova každého, kdo si sérii z cyklu Tvůrci v izolaci i na MALL TV pustí. Fajnšmekři znalí všech těch inspiračních zdrojů, jež Pucinka cituje, pak ocení především její autentickou náladu. Tu rafinovaně živí nejen povědomé klavírní tóny, ale i žánrové postupy a prvky, používané tak, aby bavily i barvily.
Copak jsem úplnej dentál
Když Pucinka Kartíka opustí, zoufalý kartáček reraguje jako každá jiná raněná bytost: chvíli prázdně zírá do deště za oknem, načež se s dalšími kartáčkovými kumpány opije, žal vyzpívá v kartáčkovém karaoke a do kalného rána procitne rozvrkočenými štětinami. Ve fantazii své ex však sjíždí lajny kokainu a klátí jiné kartáčice (“Copak jsem úplnej dentál?!”). Dojde dokonce i na líčení sebevražedných pokusů — plast na elektrickém sporáku má vpravdě omezenou životnost.
Jak love story Miluju tě, Pucinko vznikala i to, co má společného s dalším scénářem o rozhlasové redakci v 60. letech, který Jiří Mádl v karanténě píše, prozradil v pořadu Luděk Staněk se baví:
A protože žánr je žánr, nemohou chybět ani romantické flashbacky: to když se rozhádaní milenci snaží pojmenovat problém svého čtyřletého vztahu, jenž díky karanténě stihnou zrevidovat od prvního rande přes něžně štětinkové milování až po nevyhnutelnou frustraci a podezírání (“Cítila jsem s tebe cizí zubní pastu”).
Vše je přitom dotažené do geniálního detailu, obrazově i slovně. Hlášky jako “Že ty jsi spala s tím elektrickým,” namísto karaoke mikrofonu mezizubní kartáček, horkovzdušný balon vyrobený u fastfoodového balonku a kancelářských doplňků a dentální niť coby nástroj sebevraha: každá drobnost má váhu i vtip a nenásilně vzahuje diváka do děje, takže na konci třetího dílu regulérně touží po rozhřešení. Zůstanou spolu ti dva nebo ne?, ptáme se. A myslíme to vážně vážně.
Pointu prozrazovat nebudu, zaslouží si být objevena bez asistence kritiků. Čtvrtý díl sice zbytečně devalvuje mudrování o světě, v němž žijeme a kterého si neumíme vážit, ale kartáčková lovestory nakonec zvítězí. Michel Gondry by měl radost.
